Pavel Sedláček 22. 8. 1943

Oldřich Vajsar 13. 8. 1943

Těžko uvěřit, že tito „kluci" oslavili sedmdesátku. Oba toho pro soubor, ochotnické divadlo i kulturu v Ústí udělali mnoho.

Pavel Sedláček

Vždy poctivě zahrané role

Ústecký rodák a patriot Pavel Sedláček si divadelní křest odbyl už jako žáček základní školy. V roce 1957 odehrál pod vedením pana profesora Holého postavu Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic v pohádce „Císařovy nové šaty". Do Viceny ho přivedl jeho starší bratr Luboš v roce 1965 a už v následujícím roce se představil ve dvou rolích, v „Půlnočním vlaku" jako novomanžel Charles Murduck a v „Plešaté zpěvačce" v roli pana Martina.

Po sedmileté přestávce v činnosti Viceny nechyběl Pavel při pokusu Rudy Raimanna o obnovení života souboru. Pokus to byl úspěšný a Pavel si v pohádce „Sůl nad zlato" zahrál roli pocestného a hned v následujícím roce postavu sluhy Milese v detektivce „Smrt prochází tmou" v režii J. Knapovského.

Jeho pěkná chlapská postava ho přímo předurčila do rolí, které následovaly v dalších letech. Ještě v roce 1974 to byl princ v krásně zpracované „Rusalce" pod režijním vedením Rudy Raimanna, o čtyři roky později role Adama v „Božské komedii" a po dalších čtyřech letech role policisty v „Únosu v Neapoli" Aldo Nikolaje. V té poslední roli hrál Pavel poprvé s vousy a tak se sám sobě líbil, že svého kníra od té doby už neoholil.

I když po své poslední roli na Vicenu nezanevřel, byla to na dlouhých patnáct let jeho role poslední. Kulturnímu dění v Ústí se dál věnoval jako profesionál ve funkci ředitele Jednotného závodního klubu a později své ředitelské křeslo vyměnil za funkci předsedy MNV.

K aktivní práci v souboru se vrátil až v roce 1997, a to hned dvojrolí pastora a námořníka v Casonových „Stromy umírají vstoje" a o dva roky později se divákům představil v Moliérově „Lakomci" v roli komisaře. Nechyběl ani při uvedení jedné z nejúspěšnějších inscenací souboru „Hrdého Budžese" Ireny Douskové. Pětačtyřicetkrát se v této hře představil divákům jako recitátor, Dr. Macháček, Přemysl Oráč, Dalibor a v řadě dalších rolí. Ještě v době, kdy „Budžes" brázdil po jevištích Čech a Moravy, přišla další krásná role, otec Popelky v „Pohádce o Popelce". A potom už jedna role střídá další notář Bonefoi v další úspěšné Moliérově komedii „Zdravý nemocný" s padesáti reprízami, plukovník Ogilvi, hostinský Walletzky, zedník na hradbách a císařův sluha v Peškově komedii „Bylo nebylo", kterou má soubor stále na repertoáru, a role hraběte Naryškina v jedné z Daňkových jednoaktovek „Hříčky o královnách", které soubor připravuje k premiéře v letošním podzimu. Je to téměř dvoustovka odehraných představení, která Pavel stihl za své působení ve „Vicenovi", ve velkých i menších, ale vždy poctivě zahraných rolích, kterými se nesmazatelně zapsal do bohaté činnosti souboru. Ale výčet postav, které na jevištích ztvárnil, je jen zlomek z jeho práce pro soubor Vicena, ochotnické divadlo a ústeckou kulturu vůbec. Dlouholetý funkcionář souboru, v současné době jeho místopředseda, moderátor a organizátor řady akcí a pořadů Viceny i města Ústí nad Orlicí, autor výstav o činnosti souboru a především ten nejskvělejší kronikář a dokumentarista souboru, jakého si lze představit, tak je Pavel vnímán nejen členy souboru, ale každým, kdo měl možnost se s jeho dokumentarizační činností seznámit. Jeho foto i textové kroniky souboru jsou skutečnými skvosty, zachycujícími nejen období od jeho uvedení do funkce kronikáře souboru, ale i zpětně od znovuobnovení činnosti souboru v roce 1973.

Ještě mnoho řádků by nestačilo k výčtu toho, čím Pavel přispívá k tomu, že soubor Vicena žije tak bohatým uměleckým, ale i společenským životem, jakým se může pochlubit v dnešní době jen málokterá společnost. A protože jeho aktivity přesahují práci v souboru Vicena, nelze se nezmínit alespoň o jeho působení ve smíšeném pěveckém sboru Alou Vivat, nejen jako aktivní zpěvák, ale také organizační pracovník tohoto sboru.

Oldřich Vajsar

Soubor spoléhá na jeho zkušenosti

Třebíčský rodák Olda Vajsar se do Ústí přiženil po absolvování Vysokého učení technického v Praze. Do Viceny ho získal v roce 1979 tehdejší předseda souboru Honza Sychra na ozvučení Horníčkovy „Malé noční inventury", kterou režíroval.

A Olda propadl kouzlu ochotnického divadla a upsal se ústeckým komediantům už natrvalo. Od té doby, po téměř 35 let, je na plakátech a programech pod titulkem zvuk uvedeno téměř každoročně jméno Oldřich Vajsar. Pětadvacet titulů, „Malou noční inventurou" počínaje, přes „Meridián", „Případ bez jednacího čísla", „Študáky a kantory", „Naše furianty", „Tři Alberty a tetu Matyldu", „R.U.R.", „Ženu v trysku století", „Dům na nebesích", „Vévodkyni valdštejnských vojsk" a další a další tituly s více než čtyřmi sty ozvučených představení, to je část vizitky tohoto „pana technika" souboru Vicena. Že jenom část, dokresluje skutečnost, že na řadě těchto představení se nepodílel jen jejich ozvučením, ale v řadě případů také jejich nasvícením.

A společně se svojí životní partnerkou Dášou Bečkovou i významnou pomocí při tvorbě scény, sponzorskou pomocí a řadou dobrých rad při nácviku inscenací. Proto také plným právem převzal při příležitosti 115. výročí založení Divadelního souboru Vicena jako jediný „neherec" „Pamětní medaili Hynka Viceny", jako ocenění souboru za jeho obětavou dlouhodobou práci. I když si Olda už vychovává nástupce a k divadlu přivedl svého ještě školou povinného vnuka, věřím, že se soubor na jeho znalosti a zkušenosti bude moci ještě dlouhá léta spolehnout.

Za Divadelní soubor Vicena Ústí nad Orlicí přeje vše nejlepší, hlavně hodně zdraví, jeho principál

Jan Štěpánský