Do Čech přicestovala v rámci evropského programu Mládež v akci a v hostitelské organizaci bude pomáhat necelý rok. V domě dětí se už zapojila do různých aktivit a po zmapování neznámého teritoria se pouští i do svých vlastních. Přitom se pilně učí česky a doufá, že zas na oplátku bude mít možnost někoho učit maďarsky. Usměvavá a pozitivně naladěná Anna neměla při našem rozhovoru k Česku jedinou připomínku:

Anna Farkas.Co vás motivovalo pro dobrovolnictví a proč jste si vybrala zrovna naši zem?
Chtěla jsem si zkusit, jestli to dokážu. Zajímá mě práce s dětmi, a tu mi tento projekt nabídl. V Maďarsku jsem pracovala jako mentorka a starala se o dobrovolníky ze Španělska, Polska a Německa. Ta práce se mi líbila a také jsem si chtěla vyzkoušet být dobrovolníkem v cizí zemi. Proč Česká republika? Ještě nikdy jsem tu nebyla, ale přátelé ano a říkali, že je to krásná země. Navíc to není od Maďarska daleko.
Je to v Ústí nad Orlicí podobné jako u vás doma?
Nevidím žádné velké rozdíly, samozřejmě kromě českého jazyka. Město je moc pěkné a lidé jsou příjemní a přátelští. Líbí se mi tu.
Už jste něco z češtiny pochytila? Je čeština pro vás náročná?
Jednoduché věty jako děkuji a prosím, umím pozdravit. Ano, je to velmi obtížný jazyk. Některá slovíčka ale máme podobná, třeba tábor, kabát, papír…
Odkud pocházíte?
Jsem z Várpaloty, to je město se zhruba dvaceti tisíci obyvateli.
A nevadí vám, že jste si vybrala ještě menší město?
Nevadí, protože všude se rychle dostanu, ať už pěšky, na kole nebo autobusem. Je to klidné město.
Ani místní kopečky vám nevadí?
Ne, u nás doma je to to samé.
Sice už dnes máme internet a mobilní telefony, ale nestýská se vám po domově?
Trošku. Ale jsem tu teprve dva měsíce a rodina přijede na Velikonoce. V létě a na Vánoce navíc budu mít možnost odjet domů.
V čem spočívá vaše práce v domě dětí?
Navštěvuji různé kroužky, jako badminton, angličtinu, lezení po umělé stěně, fitness dance nebo taneční kroužek a mám také svoji aktivitu, Tea Afternoon – konverzační odpoledne pro děti. Je volně přístupné a s dětmi konverzuji v angličtině. Docházím také do volnočasového klubu Kamin.
Jak na vás děti reagují?
Sice spolu mluvíme v jednoduchých větách, ale komunikace s dětmi je jednodušší než s dospělými. Děti jsou velmi přátelské a otevřené. Nestydí se.
Zvykla jste si už na místní jídlo?
Docela mi chutná. Ale když si jdu něco koupit, nápisy jsou většinou v češtině a pak je to velké překvapení, co jsem si vlastně koupila.
Až za vámi přijede rodina, už víte, kam ji vezmete? Jsou tu nějaká místa, která jste si oblíbila?
Mám už plány, určitě pojedeme do Prahy, podíváme se po okolí Ústí nad Orlicí. V Ústí mám ráda Wolkerovo údolí, náměstí a cyklostezky podél řeky. Ty už jsem si na kole projela. Když se člověk porozhlédne, je tu hezká kopcovitá krajina.
Kdyby někdo měl zájem naučit se maďarsky, berete ho?
Pokud by někdo měl zájem, tak velmi ráda.
Uplatníte nějak po skončení vaší práce tady znalost češtiny?
To, co jsem se naučila, bych nechtěla zapomenout. Chtěla bych češtinu dál procvičovat a používat. Bude se hodit, pokud se sem jednou vrátím.
Vaše kolegyně dobrovolnice z Rodinného centra Srdíčko v Ústí nad Orlicí pořádá estonské večery. Pokud byste ho pořádala vy, co dobrého z Maďarska byste uvařila?
Nějaké maďarské speciality, neoblíbenější je asi guláš. A představila národní nápoje.
Jste stále tak pozitivní… Nic vás tu nerozhodilo, nezaskočilo?
Ne, všechno je o.k. Asi je vše dobře připravené. Když něco potřebuji, tak se zeptám a někdo mi pomůže.
Takže ani jednou jste ještě neměla chuť si sbalit kufry a vrátit se domů?
Ne. Zatím jsem nelitovala.