Kovářem byl jeho otec i děda, v dílně musel pomáhat už jako kluk a do učení nastoupil v pouhých třinácti letech. Přesto by řemeslo neměnil: „Ani náhodou! Ta práce je pořád jiná, žádná série, i každý zvonek, který udělám, je jiný." Jeho syn se sice vyučil zámečníkem, ale řemeslo také ovládá, učil se od dědečka. Rod kovářů Cabalků kromě dokumentárního filmu připomíná třeba i růže vykovaná z jednoho kusu železa, kterou vyrobil otec Josefa Cabalky, když v roce 1937 skládal mistrovské zkoušky v Praze.
close
zoom_in
Rodina ale zažila i horší chvíle. „Když vznikala JZD, tatínkovi zakázali živnost. Musel nastoupit jako údržbář na pile. Na nátlak lidí, kteří neměli kam jít ke kováři, mu tehdy povolili drobné služby obyvatelstvu. Tatínek dostal pokladní bločky, na každou ptákovinu musel napsat lísteček, navíc musel denně vypsat, co dělal. To odevzdal na obec a z toho mu vypočetli daň," vypráví kovář.
„Kováři jsou na vymření," poukazuje Josef Cabalka na fakt, že dnes se mladí zájemci učí hlavně na umělecké kováře. „Ale já jsem vyučený kovář. Jiného nemám než ruce, kovadlinu a výheň," uzavírá své povídání.
