Když jsem včera viděl fotky z otvírání Stop Shopu v Ústí nad Orlicí, vybavily se mi všechny fronty, které museli lidé vystát za minulého režimu snad na všechno. Na maso, na toaletní papír, na dámské vložky, na kolo zn. Favorit, na barevnou televizi, mrazák nebo vánoční balíček, v němž bylo kakao, kokosová moučka, ořechy a ještě pár úzkoprofilových maličkostí… O banánech a pomerančích pak ani nemluvě. Z lidí se stali doslova frontoví bojovníci, jak se tenkrát říkalo. Někteří byli ochotni před krámem, který měl dostat něco z vysněného zboží, třeba i přenocovat.

Sám jsem taky vystál dost front. Už jako školák jsem chodil v Lanškrouně do řeznictví pana Brabce pro maso. Ve frontě jsem znal všechny důchodce a časem jsem se docela obstojně orientoval ve vepřovém i hovězím, pokud ovšem bylo… Pár let před revolucí jsem pak vystál asi nejvíc front, tuším že to bylo každý čtvrtek, před prodejnami Knihy a Supraphonu. Ráno nás stál velký chumel ve frontě na nové knihy, zvlášť když vyšel nějaký ten vzácný Bohumil Hrabal, Ota Pavel nebo třeba Josef Kainar. A pamatuji si ten smutek, když na mě nezbylo. Odpoledne pak zase u Supraphonu, to když jsme z Gramorevue věděli, že má vyjít nějaká dost dobrá deska. A představte si to zklamání, když do okresního města přišly jen dva kusy skvělého elpíčka kapely U2 „The Joshua Three“, které tehdy vydal slovenský Opus. Na tyhle fronty ale nevzpomínám ve zlém, čas od času byl totiž člověk úspěšný. Ty vybojované knížky čtu s láskou dodnes a „vinyly“ si pouštím taky. Ale jinak se mi po frontách opravdu nestýská. I když chápu, že se bez nich v dnešní poněkud vykloubené době asi stejně úplně neobejdeme. I všemocný trh je s sebou nese…