„Na půl milionu vojáků Varšavské smlouvy přepadlo naši zemi se zbraní v ruce a okupuje ji. Je pláč. Rozjímání. Kdo je sem pozval? Prokletí okupanti! Lidé pilně sledují televizi, která však umlká, když okupanti obsazují studio. Ale rozhlas běží dál a podrobně informuje o počínání okupantů. Již internovali Dubčeka, Smrkovského, Černíka a další a odvlekli je na neznámé místo. Objevuje se jméno Šalgovič, velitel naší StB, který vydal letištní plochy pro přistání okupantských letadel. Lidé zatínají pěsti. Uvědomují si, že demokratizační proces je „v hajzlu“.

(zápis v kronice Vysokého Mýta z 21. srpna 1968)

Vysokomýtský kronikář tímto zápisem (viz výše) velmi trefně vyjádřil pocity většiny národa pod bezprostředními dojmy právě probíhající okupace. Demokratizační proces Pražského jara se v několika málo týdnech skutečně odebral do onoho stavu uvedeného v uvozovkách, autor ovšem stěží mohl tušit, že realizátory chystané normalizace nebudou lidé Šalgovičova typu, ale velká část dříve reformních představitelů včetně Dubčeka s Černíkem; že příslušníci bezpečnostních složek, armády, pohraniční stráže a lidových milicí, kteří v roce 1968 provolávali jednotu s národem a odpor okupaci, budou o rok později do stejného národa bít obušky a střílet.

Vysoké Mýto jako východočeský „vítěz“

Vysoké Mýto se nestalo dějištěm střetů ani místem masivních demonstrací, v souvislosti se Sovětskou armádou vstoupilo do dějin jinak. Ve dnech 19. a 20. září 1968 prošla československými posádkovými městy smíšená československo – sovětská komise, která posuzovala ubytovací možnosti kasárenských objektů ČSLA. Ve Vysokém Mýtě bylo zjištěno 12 230 m2 ubytovacích a 11 400 m2 skladovacích prostor a díky tomu se město stalo „vítězem“ Východočeského kraje.

Události potom postupovaly rychle. 28. září přijela do města delegace třech obrněných vozů, dvou Volh, dvou gazíků a doprovodného radioauta.

Vystoupil sovětský generál s doprovodem a prohlédl si budovy kasáren. 30. září mohli obyvatelé zaznamenat odvoz nejrůznějšího materiálu z objektů ČSLA a vlastní stěhování započalo 8. října, první byly obsazeny kasárny 1. automobilní brigády na Litomyšlském předměstí. Během října pak přibyli další vojáci a technika a Vysoké Mýto se ocitlo v nové realitě. Jeho 12 tisíc obyvatel bude své město sdílet s asi 6000 sovětských vojáků, rodiny důstojníků a civilní zaměstnance v to nepočítaje.

Číslo 6000 vysoce převyšovalo možnosti Vysokého Mýta a sovětská strana si to uvědomovala. Vojáci proto podléhali tvrdé disciplíně a vyjma cvičení téměř neopouštěli kasárny. Sloužili dva roky, běžní motostřelci odcházeli do Československa ihned po odvodu, různí specialisté (spojaři, raketčíci atd.) podstupovali půlroční výcvik na sovětských učilištích a služba v zahraničí se jim o jeho délku krátila. Dovolenou mohli dostat jen výjimečně, například kvůli vážným událostem v rodině. Volná procházka do města byla téměř vyloučena, vyjma služební pochůzky nebo tzv. „kulturpochodů“ při různých výročích, pamětníci také často zmiňují využívání vojáků jako nosičů nákupů manželek důstojníků. Osobní volno měli půlhodinu po obědě, hodinku po večeři a také v neděli odpoledne, během něj se však prováděl úklid či údržba uniforem. Na každé rotě byl televizor, s jednodenním zpožděním chodily sovětské noviny a prostor kasáren nabízel knihovnu a kulturní klub s kinem. Občas přijížděli různí umělci ze Sovětského svazu (např. Valerij Leontěv či Anna Veski), jakési kulturní počiny si organizovali i vojáci sami.

Ačkoli šestitisícová masa vojáků působí uniformním dojmem, jednalo se o velmi různorodé uskupení mnoha národů, kultur, náboženství a také osob různého intelektu a politického přesvědčení. Dnešní český člověk má tendenci stylizovat sovětského vojáka do podoby univerzálního „tupého Ivana“, ale skutečnost byla samozřejmě mnohem pestřejší.

Rozprášili je v roce 1994 u Grozného

Sovětská posádka opustila Vysoké Mýto v roce 1990. Naddimenzovaný počet vojáků a techniky způsobil městu a okolí závažné ekologické problémy, které se však víceméně podařilo vyřešit. Část bývalého vysokomýtského útvaru byla dislokována na Ukrajině a prý se dodnes sama nazývá „vysokomýtovci“, část (spolu s vojáky z České Třebové a Olomouce) byla odvelena do Volgogradu a v roce 1994 byla téměř celá zničena v prvních bojích o Groznyj.

ZDENĚK HORÁK, Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě

Běž domů, Ivane… Podařilo se to až v roce 1990
Východní Čechy – Smlouva o odsunu sovětských vojsk byla podepsána v Moskvě 26. února roku 1990. Jejich armáda byla postupně dislokována na 64 místech země, největší hustota jejich posádek byla v severovýchodním pohraničí poblíž hranic s Polskem. Útvar ve Vysokém Mýtě byl největší ve východních Čechách. Celkem Československo k 30. 6. 1991 v 925 transportech opustilo 73 500 vojáků a 39 000 rodinných příslušníků, 1 220 tanků, 2 500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 105 letadel, 175 vrtulníků a 95 000 tun munice. Poslední železniční transport překročil hranici 21. 6. 1991. Málo se přitom ví, že částečný odsun probíhal již za normalizace, během roku 1989, a to na základě moskevského rozhodnutí. Tehdy se však posádky snížily jen o 1500 vojáků, 192 tanků a 20 bojových letadel. V roce 1990 měla být stažena ještě jedna tanková divize a dokončen přechod zbývajících divizí na tzv. obrannou strukturu.