Kutilové, Kozel hledá dílnu roku

- Vyfoť místo, kde tvoříš, a vyhraj zásobu Velkopopovického Kozla na celý rok! Pokud vlastní dílnu nemáš, pochlub se alespoň svým výrobkem.
Soutěžní kategorie:
- Nejútulnější dílna. Přihlas dílnu, o které si myslíš, že má poctivou kutilskou atmosféru a cítíš se v ní jako doma.
- Nejuspořádanější dílna. Pochlub se, jak to máš v dílně dobře zorganizované.
- Nejlepší dámská dílna. Ukaž, že poctivým fachmanem může být i žena.
- Nejlepší zlepšovák. Pochlub se zlepšovákem, který používáš v dílně, aby se ti lépe pracovalo.
- Kozlí výrobek. Přihlas výrobky vytvořené z Kozlích předmětů.

Vyber si, ve které kategorii chceš soutěžit, a nahraj fotky nebo video své dílny nebo výrobku. Vše najdeš na www.dilnaroku.cz. Přihlásit se můžeš do 15. října 2015. 

Například v roce 1958 postavil traktor pro domácí používání (dostal i espézetku), později vymyslel, jak kolébat děti v kolébce na elektrický pohon, ruské dvoukabinové kolo pro osm dětí na ruční i elektrický pohon, domácnost obohatil o elektrický škubač husího peří nebo domovní zvonek bez tlačítka u dveří. Zlepšováky častokrát souvisely s koníčky pana Špinlera, třeba automatické ovládání radiostanice CB v autě (i při řízení) nebo hudební „kombajn" sestavený z několika nástrojů. „V dnešní době jsou už téměř všechna moje vylepšení a zhotovená zařízení několikanásobně překonána. Před třiceti, čtyřiceti, padesáti nebo šedesáti lety, kdy jsem na technických zařízeních pracoval a vymýšlel je, tomu však bylo zcela jinak," dodává jejich autor. Své četné zlepšováky popsal v půlhodinovém filmovém dokumentu „Moje koníčky". Amatérský snímek na DVD obsahuje i komentáře a hudební doprovod.

Právě láska k filmaření jej mnohokrát donutila přesunout se do jeho dílničky a pokusit se překonat technické problémy. První šestnáctimilimetrovou kameru si Jan Špinler pořídil už před padesáti lety, v roce 1960, aby mohl dokumentovat vše, co se v Horní i Dolní Dobrouči děje. Snímky o lokálních událostech pak zvyšoval jako pomocný promítač návštěvnost místního biografu. Díky „Dobroučským filmovým novinám" nechyběl nikde, kde se něco dělo. Reportáže z obce nebo okolí pak běžely před celovečerním filmem.

Amatérské snímky poté léta odpočívaly na půdě v krabici. Před časem se je pan Špinler rozhodl vrátit do života. „Začal jsem je amatérským způsobem přenášet projekcí a přes videokameru na VHS. Veliké problémy při tomto procesu nastaly nesynchronizací obrazové frekvence z promítaček s videokamerami. Po dlouhém čase přemýšlení jsem sestrojil potřebný synchronizátor, který jsem zabudoval do projektoru. Dnes by tento problém vyřešila filmová studia pomocí počítačové techniky," povzdychne si Jan Špinler. Večer, když uléhal ke spánku, se pak ještě trápil domýšlením detailů při převádění filmů do digitální podoby, třeba jak je slepit nebo jak z nich odstranit staré škrábance a mikroskopický prach.

Úsilí slavilo úspěch, na televizoru v místním pohostinství pak mohl sousedům promítnout snímek o dětském dni natočeném před více než padesáti lety. Osazenstvo žaslo, že se dochoval tak starý filmový materiál. „A mě čeká zpracování dalších dokumentů z té doby," dodává autor zlepšováků, který má ve svých pětaosmdesáti letech energie na rozdávání.