Moje první vzpomínka spjatá s 21. srpnem 1968 je vzpomínkou na maminčino vyprávění. Mamince bylo tehdy 18 let a žila v domácnosti se svými rodiči.

Nevím už přesně, jestli mi říkala, že armády Varšavské smlouvy do České Třebové dorazily ráno nebo odpoledne, pamatuju ale, že byla nakupovat. V masně. A tam zaslechla neznámý hluk. Když se podívala ven, uviděla tanky. Vyprávěla, jak se tehdy vyděsila, běžela domů a své mamince bojácně říkala, že začala válka.

Válka nezačala, okupace ano. Nikdo v té době samozřejmě netušil, že vojáci „spřátelených“ armád u nás „dočasně“ zůstanou příštích více než 20 let. V ten den se rozplynuly sny o polidštění systému.

Já osobně se zatím, a to jsem ročník 1980 a v totalitě jsem žil 9 let svého života, nějak nemohu s minulým režimem vypořádat. Souvisí to samozřejmě s tím, v jaké rodině jsem vyrostl. Bolševik nám vzal všechno, co jsme měli, mnozí příbuzní skončili ve vězení coby političtí vězni, jako rodina jsme nemohli nic. Jsem vystudovaný historik, období komunismu v Česku mě vždycky zajímalo. Přesto na tuto kapitolu nemohu myslet jinak. Bylo to černé a smutné období naší historie. A rok 1968 je jeho milníkem.

VÍCE O 42. VÝROČÍ OKUPACE ARMÁDAMI VARŠAVSKÉ SMLOUVY ČTĚTE ZDE

Petr Šabach v jedné ze svých knih, tuším že je to Občanský průkaz, popisuje srpen 68 jako dobu, kdy jsme měli chuť bojovat. Popisuje, jak s přáteli na vojáky házeli „matky“. Vzpomíná, jak StB na ulici sbírala lidi, popisuje zde, jak mezi těmi, co je zatkli, byl i muž, který šel se síťovkou nakoupit. Jak jednomu z estébáků ukazoval, že má ruce čisté, nikde olej z „matiček“, že on neházel! A popisuje, jak ho estébák několikrát do těch dlaní udeřil obuškem a řekl mu:

„Tak, teď už máš ruce černé jak ostatní. A pak že jsi neházel!“ Bylo mnoho těch, kteří se systému chtěli postavit. Síla, která stála proti nim, byla ale větší.

Řekl-li jsem, že rok 1968 je milníkem, cítím to tak proto, že to, co po srpnu 1968, resp. v sedmdesátých letech, následovalo, byla totální prázdnota. Češi přestali mít sílu bojovat. Kapitulovali. Strach opět ovládl celou společnost. Mnozí emigrovali. Většina zůstala. A přežívala.

Našly se samozřejmě výjimky – a já jsem hrdý, že mnozí z těch, co to nevzdali, jsou dnes mými přáteli. A nejsou to jen ti slavní, o kterých dnes čteme v čítankách. Jednotlivců, kteří v sobě našli odvahu, jsou desítky – a žijí mezi námi!

V loňském roce jsem točil pro Český rozhlas reportáž o listopadu 89. Natočil jsem úžasný materiál s kamarádem Františkem Stárkem nebo s Jarmilou Stibicovou. A oba, když líčili listopad, začínali ve svém vyprávění právě v srpnu 68. Tehdy se totiž změnilo celé jejich vnímání společnosti, světa, lidí.
21. srpen 1968 je pro mne připomínkou zrady. Nejen politické, ale především zrady spáchané na myšlení lidí.

Na srpen 1968 bychom neměli zapomenout, stejně jako bychom neměli zapomenout na únor 1948 nebo září 1939.

Čest všem, kteří tehdy, ale i potom, víru v demokracii a svobodu neztratili a kteří se za ni byli ochotni brát!

(miš)