Je půl druhé odpoledne a učitel hudby na českotřebovské ZUŠ Tomáš Felger usedá za počítač. Distančně učí od poloviny října a osobní kontakt s žáky je zatím stále v nedohlednu. „Jsem rád, že máme možnost učit ze školy. Vlastně si jezdím do práce "odpočinout" od té domácí karantény a udržím si tak režim,” říká, zatímco zapíná Skype. Podle rozvrhu mu za dvacet minut začíná online vyučovací hodina.

Ve 13:50 proráží Tomáš ticho tázací větou: „Hálo, slyšíme se,” a na tmavém monitoru se objeví vysmátý obličej asi patnáctiletého mladíka. „Dobrý den, pane učiteli,” zdraví a nastavuje kameru tak, aby kromě obličeje zabírala také ruce svírající basovou kytaru. Ptám se, jestli je basa jeho a zjišťuji, že patří mezi šťastlivce, kteří mají doma k dispozici vlastní hudební nástroj. Často se stává, že umělecké školy kapacitně nestačí na to, aby poskytly nástroj všem žákům. „Když není jiná možnost, třeba aby nástroj pořídili rodiče, učitelé se mezi sebou dobře znají a rozhodí sítě. Nevím o tom, že by se absence nástroje nevyřešila,” uklidňuje učitel.

Žák vybrnkává stupnici F dur. Mezitím se obraz tříští na kousky a zamrzá. Problémy s technikou jsou učitelův každodenní chléb. „Třetina mých žáků se musela dovybavit technikou, ale i přesto to není to pravé, hlavně kvůli zvuku. I když jsem rád, že učím elektro nástroje. To zkreslení není tolik znát, jako třeba u smyčců,” říká.

To potvrzuje učitelka hry na smyčcové nástroje Diana Bartáková. „U nás smyčcařů se tak třeba nedá úplně rovnat intonace a i ladění nástroje je samostatná kapitola,” povzdechne si.

Je ve spojení s žačkou, která také začíná hodinu stupnicí. Pobaví mě, že za svým violoncellem téměř není vidět. „Ty sis dneska schválně sedla takhle, abych neviděla na to tvoje zápěstí, viď,” směje se učitelka, když žačka přehraje stupnici. Absence kontroly držení nástroje a správného postoje nebo posedu při hře je podle ní jednou z největších nevýhod distanční výuky.

„Takhle přes kameru se ledacos schová a bohužel to vede ke špatným návykům. Je to tedy spíše o důvěře, že žák zkusí například povolit ruku, jak mu takhle přes kameru složitými souvětími popíšeme. Na běžné hodině bychom si to ukázali a myslím, že by byl problém vyřešen rychleji,” vysvětluje.

Podle Bartákové chybí žákům i komorní nebo souborová hra a hlavně možnost předvést talent a úsilí na koncertech. „Mám pocit, že si teď vlastně žáci cvičí spíše do šuplíku. Jsou samozřejmě i možnosti distančních online koncertů. Ale jak sami říkají žáci, není to to pravé,” říká.

Písničku Sedí liška pod dubem přeruší vyzvánění. „Pardon, bráchovi zvoní mobil, já mu ho donesu,” omlouvá se žačka. Hodina se pomalu chýlí ke konci. „To je snad rekord, kolik já jsem se teď naučila písniček,” pyšní se žačka a loučí se s paní učitelkou, která se těší z nadšení svých svěřenců. „Jsem ráda, že žáci ještě neztratili o hru na nástroj zájem. Pracují i v této nelehké situaci. Musí se více spolehnout sami na sebe.”

Oba učitelé se shodují na tom, že jim nejvíce chybí osobní kontakt s žáky a společná radost z hudby. „Osobně musím říct, že už jsem si na to zvyknul, ale pořád to považuji za takové nutné zlo,” hodnotí Felger. Jeho kolegyně doufá v co nejbližší návrat do offline režimu. „Myslím, že se už na to všichni velmi těšíme,” dodává.

Ivana Syrovátková