close zoom_in Devatenáctiletý oktaván Richard Mužátko sice neuspěl v přijímacím řízení na DAMU, Tylovu káru ale do budoucna opustit nehodlá. „Divadlo mě baví a je mou vášní. Určitě na něj nezanevřu, i když se mu nebudu věnovat profesionálně,“ říká v rozhovoru, pořízeném krátce po páteční premiéře v Malé scéně.

Za premiérové vystoupení se určitě nemusíte stydět, co vaše aktuální pocity?
Jsou výborné, mám dobrý pocit ze svého výkonu i celého divadla. Hráli jsme už třikrát pro školy, první dvě představení byla taková vlažná, ale dneska ráno to z nás spadlo.

A není to pro amatérského divadelníka přílišná kláda, odehrát tři školní představení a v pátek večer „dvoják“?
To je pravda, ale tahle hra zas není tak náročná, dá se zvládnout víckrát za sebou. Mě to hlavně baví, repliky mi nezevšední.

Co jste si pomyslel ve chvíli, kdy jste dostal na triko podle mého dost švejkovskou roli poručíka Goodbodyho?
Knížku Jak jsem vyhrál válku jsem četl, už když jsem byl menší. Hodně se mi líbila svým vtipem, zaujala mne. Když s tím paní profesorka přišla, byl jsem rád. Ve Francii mi potvrdila, že budu hrát Goodbodyho.

Je to váš typ rolí?
No nejdřív ze mě chtěli udělat usměvavýho blbečka, ale pak přišel Saša Gregar a nějak jsme se shodli na tom, že to zas takovej blbeček nebyl (smích). Goodbody je spíš naivní, očekává hodně od války. Roli jsme podle toho překopali a takhle je lepší.

Poručík Goodbody se také v roce 1967 objevil na filmovém plátně, znáte dotyčný film a pokud ano, co mu říkáte?
Já film neviděl, ale všichni říkají, že stojí hodně za prd. Ani mne neláká, bližší je mi divadelní pojetí.

Hodně herců má nějaký rituál proti trémě před každým vystoupením. Vy také?
Nejsem pověrčivý, ale pro uvolnění nálady si hodně s Martinem Mačkou zpíváme. Anebo si dáme panáčka (úsměv).

A připouštíte si nervozitu, jste trémista?
Já jsem docela trémista, dřív jsem měl hodně trému. Teď už to ze mě po pěti minutách vždycky spadne. Ale vím, že trému mám, lepší by bylo si ji nepřipouštět, ale to dost dobře nejde.

Kdy jste se vůbec dostal k divadlu a za jakých okolností?
Na gymnáziu se slaví pravidelně 17. listopad. První tři roky nás Lenka do divadla lámala, ale já říkal že ne. Až pak po dalším listopadu, který se asi povedl, o té možnosti hovořil i ředitel. A to mě zlomilo, od té doby hraju, je to pět let zpátky.

Už tady víckrát padlo jméno vedoucí souboru Lenky Janyšové. Zkuste ji charakterizovat coby režisérku.
Určitě divadlu rozumí, už se jím zabývá hodně let. Občas si umí dupnout a docela zařvat (smích), některé zkoušky s ní jsou perné. Na druhou stranu si myslím, že je to potřeba.

Pokud se nepletu, máte před maturitou. Nenaložil jste si trochu moc, hlavní roli v divadle a učení k tomu?
Teď to mám s časem špatné. Maturita hlavně ze společenských věd dá zabrat. K tomu přijímačky na vejšku, do toho dělám ještě hodně sport. Ale poslední dva měsíce je priorita a vše ostatní musí jít stranou.

A jen tak mimochodem, není ta nervozita o to větší, že je maturita premiérově státní?
Právě že ne. Nanečisto jsem ji udělal, mám nižší úroveň, takže si komplikace nepřipouštím.

Neuvažujete po pěti letech v divadelním souboru o studiu herectví? Mluví se o vás jako o velkém talentu.
Vždycky jsem měl v záběru úplně něco jiného, ale poslední rok a půl mi Lenka říkala, že bych to měl studovat. Tak jsem si řekl proč to nezkusit a dělal přijímačky na DAMU. Nedostal jsem se a nebudu to zkoušet znova. Chtěl bych studovat sociální vědy na Univerzitě Karlově nebo něco na VŠE.

Znamená to pověsit divadlo na hřebík?
To určitě ne, chci se mu na amatérské úrovni věnovat nadále. Divadlo mě baví a je mou vášní. Určitě na něj nezanevřu, i když se mu nebudu věnovat profesionálně.

Ústí je takovou tvrzí divadla a souborů je zde hned několik, uvědomujete si jeho výrazné postavení ve městě?
To si uvědomuji a jsem rád, že i přes konkurenci se naše hry líbí a mají myslím úspěch.

JAN POKORNÝ