Zájem o vyprávění z cesty, která se uskutečnila v závěru loňského roku, byl tak obrovský, že původně zamýšlený malý sál pro obrovský příliv posluchačů nestačil a akce musela být přesunuta do sálu velkého. Více než stovka přítomných byla prostřednictvím poutavého vyprávění a fotografické a filmové prezentace vtažena do exotického světa nad i pod mořskou hladinou. Byli svědky potápění mezi korálovými útesy do společnosti žraloků, mořských želv a majestátných mant či pohybu mezi nebezpečnými obrovskými suchozemskými varany. Toto cestovatelské setkání však mělo i hlubší význam, a proto jsem cestovateli položil několik otázek.

Je o vás známo, že jste uskutečnil již řadu zajímavých expedičních cest po světě. Proč jste se tentokrát rozhodl pro Indonésii?
Nerozhodl  jsem se  pro  ni tentokrát, byla to totiž  již  moje šestá  výprava  do  Indonésie, ale pokaždé se vydávám jinam.  Indonésie  je  velká  jako   celá  Evropa, každý  kout  je  jiný, moc  se mi líbí  příroda, lidé, ale  hlavně je tam krásné  potápění, a to je  ten nejsilnější  argument.

Jaká byla trasa a co bylo hlavním cílem cesty?
Letěli  jsme  z Prahy  přes Soul na Bali, kde jsme pobyli  čtyři  dny a udělali  si  výlet  na  sopku, nakoupili  na Vánoce dárky domů a pak jsme  přeletěli do  Kupangu, hlavního  města  Západního Timoru. Zde jsme strávili pět náročných dnů, nastoupili na objednanou expediční loď  Sea Lady a jeli čtrnáct dnů kolem Alorských  ostrovů a ostrova Flores  na  Komodské  ostrovy. V závěru cesty jsme odlétali z Floresu  z Labuan Baja  do Dempasaru  na Bali a  znovu přes  Soul  domů.

Co vás na této cestě příjemně překvapilo a z čeho jste byl naopak zklamán?
Byl jsem fascinován přírodou  a  naprosto nedotčeným  podmořským  světem. Za  čtrnáct dnů  plavby  jsme viděli   jen dvě  potápěčské  lodě, v Egyptě  jich  bývá  až padesát   na  jedné  lokalitě.  Zklamán jsem byl  Timorem.  Od   poslední občanské  války  v roce  2002, kdy  se  ostrov krvavě  rozdělil  na  Východní  a  Západní Timor,  tam nikdo nejezdí.  Nejsou tam prakticky  hotely, půjčovny  aut a motorek, téměř  nikdo  nemluví   anglicky  a jediná   starost   většiny  obyvatel  je, aby náhodného  bílého  turistu  pořádně  oškubali. Kromě jiného  je tam  i neuvěřitelný  nepořádek, hory odpadků,  špinavé  moře, tam se už  jistě  nikdy  nechci  vrátit.

Máte nějaký humorný příběh z cesty?
Většina  humorných  historek  souvisí  se  stravováním a výraznými zažívacími  obtížemi, často nezvládnutými, ale  tomu  se v tomto koutu  Asie prostě  člověk  neubrání. Popis  by  musel  ale  vycházet po  dvaadvacáté  hodině.

Kdo vám pomáhal se zpracováním nafocených a nafilmovaných materiálů?
Většinu práce  jsem si dělal  sám. Moc mi  pomohl  kamarádův počítačový program Pinnackle  Studio, ve  kterém  jsem  si  prezentaci  vytvořil  a ve  formě   krátkého  filmu přehrál.

Překvapilo vás, že se sešlo na vaše vyprávění tolik lidí, že se akce musela přesunout do velkého sálu?
Byl jsem tím  moc příjemně  překvapen  a  z celé  akce, která měla charitativní podtext,  jsem  měl  velmi dobrý pocit. Celý  výtěžek  z dobrovolného  vstupného byl  věnován rodičům handicapovaného  patnáctiletého chlapce  Tomáše Nováčka  a  bude  použit  na  zaplacení   letního  tábora  s asistentem. Lidé byli  štědří a jsem jim za to velmi vděčný, vždyť se sešlo 12 770 korun. Rád  adresně pomůžu, ale nebyla to  první  akce  tohoto druhu. Podobnou jsme  již  zorganizovali v roce  2007 v České Třebové  a  také v Litomyšli. Významnou   pomocí  bylo  poskytnutí  prostor  a promítací  techniky.  Akce  proběhla   v Národním  domě  v České Třebové  a pan Nejedlý, majitel zařízení,  odmítl   nabídku   finančního  vyrovnání a prostory  poskytl zdarma.  Za  to  mu  patří   mé  velké  poděkování.  Poděkovat  musím  i svým kamarádům  a  rodině,  hodně  mi pomohli  s organizací.

Kam se chystáte příště?
Na leden roku 2016 mám naplánovanou cestu na Novou Guineu – také potápěčský  trip. Ve  stadiu příprav je Fidži  a moc mě láká Francouzská Polynésie, protože jsou tam nádherné  panenské  potápěčské lokality. Jen ta cesta  by neměla být tak náročná,  je to tak třicet dva  hodin v letadlech  a  na  letištích jedním směrem, člověk je pak pořádně zmordovaný. Pokusím se opět vytvořit  a následovně zpracovat dokumentární materiál z cesty a když bude co ukázat, rád se o své zážitky opět podělím. MILAN MICHALSKI

Foto: archiv V. Bílého, M. Michalski