Jak už Orlický deník informoval, lanš- krounský farář Zbigniew Czendlik byl pozván na otevření Českého domu na londýnské olympiádě. Domů se z britské metropole vrátil v noci na minulý pátek. Samozřejmě plný dojmů, o které se s našimi čtenáři rád podělil.

Zbigniew CzendlikČeský dům je odborníky hodnocen velmi vysoko. Jak zapůsobil na vás?
V superlativech o Českém domě už opravdu hovořili odborníci. Mě zaujalo to, co možná není v ostatních domech, Český dům je otevřený pro širokou veřejnost a během dne jím projde kolem pěti tisíc lidí, přičemž možná polovinu návštěvníků tvoří cizinci. Český dům dělá určitě skvělou reklamu naší republice. Je pozoruhodný i tím, že díky jeho velikosti v něm mohla být vytvořena místa, na kterých se hraje trojkový volejbal, kulečník, malý fotbal, jsou tam relaxační místa, lehátka, na kterých mohou lidé odpočívat, nechybí kultura… Točí se české pivo a je tam česká kuchyň. A pochopitelně i televizní studio. Výborný je doubledecker výtvarníka Černého, který budí zaslouženou pozornost. Je to hezky vymyšlené, pojmout Český dům tímto způsobem byl skvělý nápad. Vládne v něm výborná atmosféra.

Potkávají se v Českém domě lidé i se sportovci?
Většinou se potkají se sportovci až po nějakém úspěchu nebo pokud někdo ze sportovců přijede s větším časovým předstihem. Zpravidla nechtějí být sportovci před samotným závodem rozptylováni. Trochu je i lituji. My máme představu olympijských her jako velké zábavy. Ovšem baví se fanoušci a návštěvníci, sportovci ne. Jsou uzavřeni v olympijské vesnici, mají docela tvrdý režim, musí trénovat, jsou maximálně soustředění na svůj výkon.

V Českém domě jste sledoval i zahajovací ceremoniál olympiády. Líbil se vám?
Sledoval jsem ho společně s některými sportovci, byli tam i bývalí olympionici a další lidé spjatí se sportem. Opět to mělo skvělou atmosféru. Asi se ve velké většině shodneme, že zahájení bylo úžasné, mělo svého ducha, program byl inteligentní a nechyběl v něm typický anglický humor. S ním také korespondovalo oblečení českých olympioniků, kteří si z Angličanů a hlavně z jejich anglického počasí tak trochu vystřelili tím, že přišli v holínkách a s deštníky. To si získalo zájem médií celého světa a byl to, řekl bych, další povedený marketingový tah.

První dny byly ve vztahu k naší reprezentaci ve znamení velkého očekávání medailí, které se ale nenaplňovalo. Jak jste to vnímal?
Spousta lidí, s nimž jsem se potkával, mi to trochu vyčítala (úsměv). Že jsem jel na olympiádu našim reprezentantům pomáhat a nic z toho není. A úspěchy nakonec začaly přicházet, až když jsem se vrátil z Londýna, takže  kdybych tam vůbec nejel, třeba bych udělal nejlépe (smích). Ale vážně: v každém případě byla očekávání veliká, ze strany fanoušků možná až přemrštěná. Vlastně i prostřednictvím médií se dostali sportovci pod obrovský tlak. Zažil jsem i situace, že sportovci byli před závodem tak soustředění, že v podstatě nebyli schopni komunikace. Opravdu prožívali velký tlak.
Pro fanouška je neúspěch sportovce zklamáním, pro sportovce to může být i osobní neštěstí. Olympiáda mívá  pro sportovce různý význam. Jinak jsou na tom třeba tenisté, kteří jsou pomalu každý týden v televizi  a jejich výkony jsou odměňované obrovskými penězi, a jinak veslaři, střelci, vzpěrači nebo judisté, jejichž sport se dostane do televize minimálně a jednou za čtyři roky ho najednou sledují miliony diváků. Obzvlášť tito sportovci svůj start na olympiádě prožívají velmi silně.

Byl mezi sportovci, s nimiž jste se potkával, někdo, kdo na vás osobně hodně zapůsobil?
Příkladem obrovského sportovce a zároveň člověka velké pokory je pro mě Štěpánka Hilgertová. Podobně i skifařka Miroslava Knapková. Sport nemůže být jen o svalech, těle a rychlosti. Je také o sportovní inteligenci, sportovním duchu, sportovní víře. Důležitá je ovšem i určitá pokora, pokorný vztah vůči soupeřům, ale i svým schopnostem. A velcí sportovci tyto vlastnosti skutečně mají. Charakterizuje je to a poznáte to na nich.

Už v pondělní anonci dnešního rozhovoru jste se svěřil, že největšími zážitky pro vás na olympiádě byl Wimbledon a pak neuvěřitelná práce dobrovolníků.
Ano, návštěva Wimbledonu byl můj sen. Ten jsem si užil se vším, co k němu patří, tedy i s jahodami se šlehačkou a šampaňským. Druhým velkým zážitkem pro mě ovšem opravdu byla práce dobrovolníků. Hodně jsem přemýšlel nad tím, jak organizátoři olympiády to obrovské množství dobrovolníků připravovali. Oni působí jak velmi sehraný tým. Jsou to tisíce mladých lidí z různých částí  Anglie i dalších zemí. Olympiáda na fanoušky působí jako jeden velký svátek, velká zábava. Všichni se na sebe usmívají. A dobrovolníci k tomu přidávají ještě něco navíc. Jejich práce je určitě náročná a oni, nejen že se usmívají, ale dokáží vyprávět vtipy, bavit návštěvníky, jsou milí a laskaví. A to všechno zadarmo, s nadšením, jsou fantastičtí, obdivuhodní, opravdoví šoumeni, kteří dávají hrám jedinečnou sváteční atmosféru.

A jak prožívají hry Londýňané?
Mám zkušenost, že mnozí Londýňané z města odjíždějí. Osobně jsem volal třem svým známým, s nimiž bych se rád potkal, a ani jeden z nich v Londýně nebyl. Londýňané prostě odlétali do světa a celý svět přilétal do Londýna. Možná i proto nedocházelo v Londýně k dopravním zácpám. Oni Londýňané nemají velké šance se na olympiádu dostat. Vstupenky jsou rozdělovány pro fanoušky z celého světa, z více jak dvou set zemí. A Londýňané mohou sledovat cyklistiku nebo triatlon, kde byl volný vstup, ale dostat se na tribuny sportovišť je pro ně velký problém. Jednomu mladému Londýňanovi jsem ovšem udělal velkou radost. Na poslední den pobytu jsem měl ještě lístek na Wimbledon, ale měl jsem jiné povinnosti. Tak jsem mu ho věnoval. On byl doslova v sedmém nebi. Když se z tenisu vrátil, ještě mi mnohokrát děkoval se slovy: „V Londýně žiji dvacet osm let, a nikdy jsem na Wimbledonu nebyl, i když fandím sportu. Zaprvé je to drahé, zadruhé je wimbledonský turnaj několik let dopředu vyprodaný a rezervovaný."

Poslední dny nám ale medaile přinesly a máme být na co hrdí.
To nejen mě samozřejmě těší. Sportovci mají obrovský dar. Dokáží alespoň na krátký čas udělat miliony lidí šťastnými. Alespoň na chvíli zapomeneme na své každodenní problémy a  všichni se cítíme olympijskými vítězi, i když jsme pro to nic neudělali. Ale na chvíli jsme vítězové nebo stříbrní či bronzoví. A to nám sportovci zprostředkují. A v tom je pro nás taky olympiáda krásná.

Do Londýna jste jel i se speciálním pověřením jako duchovní…
Na olympiádu jsem jel také  s úkolem, abych začal pracovat na konkrétní náplni práce duchovního u české olympijské výpravy, k čemuž jsem dostal pověření od kardinála Dominika Duky. Pochopitelně jsem mezi sportovci i dalšími lidmi, kteří se kolem sportu „točí", sondoval, jak na to reagují.  A myslím, že většina z nich to vítá. Shodli jsme se na tom, že víra ve vítězství nás spojuje, že nás spojuje i víra ve fair play, v čestnost ve sportu i mimo sport. Myslím si, že nikdo proti  záměru vytvoření postu duchovního, který by se staral o olympioniky, nic nemá. Čas, abychom o tom jednali dál, nastane po olympiádě. Společně budeme hledat smysl tohoto poslání. Pověření od kardinála je pro mě výzvou, abych přišel s takovým projektem, který by olympijský výbor a lidé kolem sportu akceptovali a vzájemně nás to obohacovalo.
A ještě poznámka na závěr: rád bych ubezpečil ty, kdo se velice zajímali, zda můj pobyt nebyl hrazen z peněz daňových poplatníků, že jsem si letenky platil sám a pobyt mi hradili sponzoři. To pro jejich klid v duši (úsměv).