Rušné chvíle ale zažívá i na domácí pardubické půdě. O víkendu veřejnosti se svými společníky představil veleúspěšný projekt obnovy Gočárových Automatických mlýnů. Na Jičínsko přijel představit myšlenku užitečného a zároveň vizuálně zajímavého řešení hospodářské stavby. A právě na nové vyhlídce u Markvartic jsme se setkali na rozhovor.

Jak začala vaše práce na vodojemu v Markvarticích? Oslovili vás se zakázkou?
To bylo jinak. Volal mi Miloš Starý, že je potřeba postavit vyhlídkovou věž u vodojemu a jestli bych o to měl zájem. Já jsem sem přijel a říkám řediteli VOS, že je blbost stavět vyhlídku na kopci, odkud už výhled je. Navrhl jsem, ať udělají kopec, odstraní plot na nahoru dají lavičku. Když jsem odsud odjel, sednul jsem si, udělal jsem rozvahu nad vodojemem a jeho zpracováním. To jsem jim odprezentoval a asi po třech letech mi volali, že už se to projektuje. Takže jsem nad tím měl autorský dozor, ale jinak jsem s tou zakázkou neměl nic společného. Celé je to divné.

Čím jste se inspiroval, když jste nad podobou vodojemu přemýšlel?
Každému baráku při navrhování dáváte téma. Vybíráte ho tak, abyste věděli, jak ten návrh uchopit, aby byl uchopitelný i pro ostatní. Napadl mě motiv Prachovských skal, Trosky, toho co je tu okolo. Když pracujete s takhle velkým objektem v krajině, chcete ho do okolí zasadit tak, aby neubližoval. Proto jsem zvolil přirozený motiv skal a jeskyně. Když zemi rozříznete, tak vidíte vrstvy. Stejně tak když rozříznete tenhle hrbol, má několik vrstev. A když sem zvenčí procházíte tou soutěskou, vnímáte ozvěnu, kterou dělají železobetonové zdi, a na konci se vám otevře tenhle nádherný výhled. To napětí vytváří rozdíl proti tomu, když stojíte na kopci a kolem vás je rozhled do krajiny. A naopak když přicházíte z druhé strany, je to jako byste z otevřené krajiny vešli do jeskyně.

U nás není obvyklé, aby někdo takto přemýšlel nad veskrze hospodářskou stavbou.

A to je hrozná škoda. Například právě vodojemy mají vždycky v krajině nejlepší a nejkrásnější místa, protože musí být na kopci. Tyhle stavby jsou nezbytné, třeba aby lidem tekla z kohoutku voda, ale nad jejich vzhledem nikdo moc nepřemýšlí. A přitom ta stavba může sloužit i jinak. Je v tom i jistá symbolika, voda je cenná a ve vodě vznikl život. Tahle stavba může být signál, že to lze dělat i jinak.

Jakému účelu by měl vodojem v Markvarticích sloužit?
Může to být cíl procházky nebo zastávka na cestě. Místo, kde si mohou lidi posedět. To už je na nich. Dokonce jsem chtěl pozvat nějaké dobré streetartové umělce, kteří by to počmárali. Nevidím důvod, proč by vodojem nemohl sloužit třeba i k setkávání lidí. Ať na něj vylezou, ať se tu sejdou. Ale VOS měla jiný názor. Měli problém s tím, že to není oplocené. Přitom se dovnitř nikdo nedostane, je to bezpečné místo.

close Vodojem s vyhlídkou na Trosky info Zdroj: www.earch.cz zoom_in Vodojem s vyhlídkou na Trosky

Majitelem stavby je VOS. Jak se společnost staví k tomu, že má v rukou takový unikát?
Myslím, že tu od nich ani nikdo nebyl. Myslím si, že je to ostuda. Mít v rukou něco takového a nechtít se tím předvést. Přijela sem odborná mezinárodní porota, skutečné kapacity architektury. A majitel jako by ani nechtěl, aby se o té stavbě vědělo. Je to škoda.

Za vodojem je váš ateliér mimo jiné nominovaný na Českou cenu za architekturu 2023. Čekal jste, že se dočkáte mezinárodního uznání právě za hospodářskou stavbu?
Já se snažím architekturu dělat poctivě, nejlíp jak umím. Jinak mi to ani nejde. Mám štěstí, že si můžu vybírat projekty, které mě baví.

K vašim dalším projektům patří Automatické mlýny v Pardubicích, které jste minulý víkend slavnostně představili veřejnosti. Jaké to bylo?
Mám obrovskou radost. Bylo to strašně silné, že člověk dokáže takovým způsobem ovlivnit život města, nadchnout tolik lidí. Na něčem děláte sedm let a spolupracují na tom subjekty, které by spolu za jiných okolností vůbec nemohly fungovat. A najednou je z toho takhle obrovská komunitní záležitost. To je fantastické. Těžko se to popisuje, prostě se tam přijeďte podívat, zajděte tam na kafe a uvidíte.

Na tom projektu pracuje celá řada subjektů a ateliérů, TRANSAT architekti za něj také získali nominaci na architektonickou cenu. Jak jste se k němu dostal vy?
Navezl mě do toho kamarád, bývalý spolužák a spolubydlící z kolejí Lukáš Smetana. Známe se od 18 let. A jemu se podařilo vydělat peníze a vždycky říkal, že když se něco naskytne, půjde do toho se mnou. Pak koupil mlýny, s celou rodinou se odstěhoval do Pardubic a žije tím. Je za tím silný příběh. Lukáš je v tomhle fantastickej, naprosto mi důvěřoval a nekecal mi do toho. Ale já jsem věděl, že my dva sami jsme na takhle velký projekt hrozně málo. Potřebovali jsme silné téma, abychom mohli sestavit tým těch nejlepších, kteří do toho půjdou s námi. A je skvělé, že se podařilo ty lidi nadchnout. Každý z nich přemýšlí trošku jinak a všichni dostáli svým úkolům, navzájem jsme si koukali přes rameno a měli radost z toho, co dělají ti druzí. Vznikla tam jakási symbióza a to bylo na celém tom projektu asi nejsilnější.

Prožíváte teď hodně rušné období. Co vás ale čeká dál?
Teď budu pokračovat v těch mlýnech. Máme hotovo tak z 50 procent, museli jsme upřednostnit věci, na které jsme dostali dotace a museli jsme dodržet termíny. A ta další etapa potrvá třeba následující tři roky, je před námi ještě spousta práce. Moc se na to těším a myslím, že už na nic jiného nebude zbývat čas.

Mohlo by vás zajímat: Blázen z Jizerských hor? Dalibor Dědek je úspěšný podnikatel, který pomáhá

Jablotron zafinancoval novou budovu pro základní školu | Video: Sedlák Jan