„Nadchlo nás, že České dráhy vypravily pro fanoušky vlak. Chtěli jsme jet do Wroclawi na rynek nasát atmosféru. Ale jako typický chlapi jsme to nechali na poslední chvíli, takže když jsme se rozhodli rezervovat jízdenky, zjistili jsme, že vlak je už obsazený. Rozhodl jsem se vzít auto. Jak to tak ale bývá, těsně před odjezdem se dva kamarádi odhlásili, naštěstí jsme našli náhradníka, takže jsme vyrazili ve čtyřech," líčí páteční odjezd do dějiště fotbalového Eura Kamil Urban a pokračuje: „Kamarádi fandili od předchozího večera a nasedali už ve značně podroušeném stavu. Vezli piva, takže se muselo často zastavovat a cesta se protáhla. Kontrola na hranicích nás neminula, s vlaječkami na autě, dresy a sombrery na sobě jsme byli vytipováni jako riziková skupina. Polské policisty jsme se snažili uchlácholit hesly Polsko – Česko final! Lewandowski! (polský útočník, pozn. aut.) Zkontrolovali nám občanky a nechali nás pokračovat."
A to byl stále jenom začátek…
„Dostali jsme se do Wroclawi, od stadionu jsme přejeli do fanouškovské zóny, rynek byl ale obsazený, protože zrovna hrálo Polsko s Řeckem, okolo však byla spousta hospod, kde se dal fotbal sledovat. Byli tam Němci, Ukrajinci, Řekové i Poláci včetně mnoha žen a dívek. Kamarád zjistil, že stačí znát jediné polské slovo, aby mu visely Polky u krku, a to je Lewandowski. Tím si získával přízeň polských dam. Užívali jsme si atmosféru."
Potom se na scéně objevil starší pán, který začal choceňskou čtveřici přesvědčovat, že má bratra, který pracuje na stadionu, a dostane je na zápas. A čeští fanoušci rádi uvěřili…
„Vypravili jsme se s ním na tramvaj, ta byla obsazená z poloviny Čechy a z poloviny Rusy. Snažili jsme se přeřvávat. Zazněla česká i ruská hymna, navzájem jsme se kočkovali, ale jen v rámci hlasivek. Tramvaj se otřásala," popisuje cestu Kamil Káša Urban.
U stadionu však přišlo vystřízlivění…
„Říkali jsme si, že nám toho dědečka seslalo samo nebe, on se ale potom před stadionem rozklepal a počůral. Tak jsem si vzal svůj dres a sombrero a šel na průzkum, za kolik se dá koupit lístek. Každý jsme měli limit, můj byl 50 euro, druhý kamarád měl 90 zlotých, třetí měl 1500 korun a čtvrtý neměl nic, ale našel lístek. To však ještě nevěděl, že je padělaný. Nakonec za námi přišly ruské fanynky, které nabízely tři lístky. Dali jsme jim 50 euro a 90 zlotých. Na místě se nám tedy podařilo lístky koupit výrazně levněji," pochvaluje si fotbalový fanoušek.
A potom se kamarádi z Chocně dočkali…
„Na stadionu byla úžasná atmosféra. Byli jsme sice v ruském kotli, ale Rusové nebyli konfliktní, i když jsme výrazně fandili. V žádném případě nelituju vynaložených peněz, i když naši prohráli, ten zážitek za to stál. Užili jsme si atmosféru, fandili jsme, i když jsme prohrávali. Na konci, když jsme se vraceli tramvají od stadionu, jsme si připadali jako vítězové, protože jsme si to daleko víc užívali a fandili než ruští fanoušci, kteří cestou skoro nebyli slyšet," uzavírá Kamil Urban.

Jak prožíváte Euro vy? Fandíte společně ve své oblíbené hospůdce, nebo doma, zato se „vší parádou"? Napište nám své zážitky a pošlete fotografie!
orlicky@denik.cz