Má mít nadřízený právo poslat pracovníkovi naléhavý e-mail i večer a ještě týž den očekávat odpověď? Zatímco šéf odborů považuje podobnou regulaci za krok správným směrem, předseda Asociace malých a středních podniků se ironicky ptá, zda bychom v této logice neměli rovnou prodloužit dovolenou na čtyřicet dnů. Předkládáme vám dva názory, zda se vydat plánovanou francouzskou cestou anebo ne. Tam se má toto opatření vztahovat na podniky s více než padesáti zaměstnanci.

Josef STŘEDULA, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů

Díky dostupnosti moderních technologií nastala situace, kdy je zaměstnanec zaměstnavateli k dispozici fakticky 24 hodin denně a sedm dní v týdnu, často i o dovolené. Rozhodně si proto myslíme, že regulace v této konkrétní oblasti je krokem správným směrem.

Komunikační prostředky už dnes dosáhly úrovně, kdy je možné kohokoliv zastihnout prakticky kdykoliv a na kterémkoli místě. Zastávám však názor, že z osmihodinové pracovní doby se nesmí stát doba čtyřiadvacetihodinová nebo jinými slovy prakticky neomezená.

KUDY PŮJDEME V ČESKÉ REPUBLICE?

U příštích změn zákoníku práce by požadavek „na odpojování" měly nastolit i české odbory. Naše konfederace odborových svazů však zatím při jednání s vládou a zaměstnavateli řeší základnější problémy, za jaké považuji například ochranu práv zaměstnanců pracujících z domova, což je další z nových trendů v ekonomice, na který by logicky mělo reagovat i pracovní právo a zákonodárství vůbec.

BUDE TO NOVÉ CELOEVROPSKÉ TÉMA?

Ale zpět k právu odpojit se. Jsem přesvědčený, že francouzský příklad nezůstane osamocený. Tato problematika je totiž aktuální i v jiných rozvinutých zemích. Podobně už postupují například některé velké německé společnosti, i když u nich jde o vlastní iniciativu a zákon jim takovou úpravu výslovně neukládá.

Shrnu: Podle mého názoru mají platit jasná pravidla v tom, kdy má být pracovník pro nadřízeného k zastižení a třeba i v jakém postavení má tento pracovník být, aby zmíněné jednání strpěl a kdy to není potřeba, ba kdy podobný postup představuje nepřípustný zásah do soukromí.

Osobně si myslím, že není daleko doba, kdy se tato problematika stane předmětem diskusí i v Evropském parlamentu. Neboť hledání rovnováhy v zájmech zaměstnavatelů a zaměstnanců je otázka aktuální ve všech zemích Evropské unie.

Karel HAVLÍČEK, předseda Asociace malých a středních podniků České republiky

Zakážeme si posílat e-maily mimo pracovní dobu. Šéfovi ani zákazníkům nebudeme brát po šichtě telefony. Prodloužíme si dovolenou na čtyřicet dní. Pracovní týden bychom naopak mohli zkrátit na 32 hodin a víkendové směny zrušme. A když už jsme přitom, zvážil bych i zákaz pracovat před osmou hodinou ranní a po páté odpolední. Nejlépe pod sankcemi.

KAŽDÝ PŘÍPAD KULHÁ?

Nepochybuji, že na všechny tyto návrhy najdeme zástupy podporovatelů a jejich oduševnělých zástupců. To však ještě neznamená, že je to v pořádku. A neobstojí ani příklad z Francie. Země galského kohouta pro nás může být vzorem v mnoha oblastech, jen ne v sociálním dialogu.

Stávkami vydobyté pracovněprávní benefity jsou v současnosti nejen největší brzdou rozvoje konkurenceschopnosti této významné evropské země, ale paradoxně se nejvíce otáčí proti zaměstnancům samotným.

Míra nezaměstnanosti je totiž ve Francii ve srovnání s Německem více než dvojnásobná a ve srovnání se Švýcarskem dokonce trojnásobná. Jen připomínám, že právě Švýcaři v referendu odmítli prodloužení dovolené o dva týdny…

KE PROSPERITĚ JEN PRACÍ

Souhlasím však s názorem, že takto paušálně nelze srovnávat, vše je nutné posuzovat v kontextu a v kombinaci s mnoha dalšími společenskými, ekonomickými, právními i sociálními faktory.

Ovšem co platí všude bez rozdílu a co je neoddiskutovatelné, to je fakt, že ke každé prosperitě se lze dostat jedině tím, že se tam propracujeme. A je úplně jedno, jedná-li se o rodinu, firmu, neziskovou organizaci nebo stát.

O co více si budeme ulevovat, o co více budeme nahrazovat práci žvanivostí a hledáním důvodu našeho neúspěchu, o co více se budeme spoléhat na okolí či snad dokonce na příští volby, o to více nám pomáhej Bůh.

Připravil: Jozef Gáfrik

Je to zkušenost. Vím, co chci, co zvládnu a co už nikdy nechci zažít

Orlickoústecko - Nevolnost, stres, vyčerpání, nemoc. Mladá žena z Lanškrouna, která se obává zveřejnit své jméno, tři a půl roku dojížděla za prací na Pardubicko. Práce v kanceláři firmy zabývající se průmyslovou výrobou ji málem stála zdraví. „Je to zkušenost, vím, co chci od další práce, vím, co dokážu zvládnout a zároveň co už nikdy nechci zažít," říká s odstupem.

Pohár její trpělivosti přetekl letos v lednu, kdy podala výpověď. Poslední dva měsíce jí dal zaměstnavatel „sežrat". A nebyla sama. Mašinerii výrobní firmy vzdalo víc zaměstnanců.

„Firma měla nepřetržitý chod, kancelář jela do večera na dvě směny a dílna měla dvanáctihodinové směny," popisuje chod firmy bývalá zaměstnankyně. Ona sama měla podle smlouvy v práci trávit osm a půl hodin. Realita ale podle jejího vyprávění byla jiná a nekonečné přesčasy mizerně placené. „Když jsem přišla na ranní, začínala jsem v šest a měla skončit o půl třetí. Realita ale byla taková, že v tu dobu jsem skončila málokdy, možná jednou za dva měsíce jsem se urvala. Protože tam byl nepřetržitý chod, práce byla pořád," líčí mladá žena a pokračuje ve svých pocitech: „Zdálo se mi, že vedení neuznává osobní život zaměstnanců. Když jsme chtěli skončit, dívali se na nás skrz prsty, co si to dovolujeme, že chceme odejít. Občas se stávalo, že nás vyloženě zdržovali." A když už ne prací navíc, tak prý „zpovídáním". „Zaměstnanci se museli hlásit při odchodu svým vedoucím. Když jsem šla za vedoucí, byla to další půlhodina: co jsem dělala a další doplňující otázky. Nebylo to nic příjemného. Dovedli vzbudit pocit, že jsem tam osm hodin seděla a nic nedělala, přitom jsem svoje povinnosti plnila," vzpomíná zdroj Deníku.

Posledního půl roku mladá žena do práce nechodila s úsměvem, vystřídaly ho nevolnosti a neustálé psychické i fyzické vypětí. Dnes toto období hodnotí jako vůbec nejhorší ve svém životě…

Díky svému rozhodnutí ale zahájila novou kapitolu. „Opět pracuji na administrativní pozici, mám pevnou pracovní dobu a žádné přesčasy. Odcházím, mám hotovou práci a nikdo nevyžaduje nic navíc. Práce mě baví, to je pro mě nejdůležitější," uzavírá svou zpověď mladá žena. (miš)

Kde hledat pomocOblastní inspektorát práce
pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj se sídlem v Hradci Králové
Říční 1195
501 01 Hradec Králové
www.suip.cz