Gaudeamus se letos „odehrál" v pátek 14. listopadu. Nešlo o burzu škol (jako je tomu například v Brně), ale o volejbalový turnaj všech tříd v maskách. Každoročně si žáci zvolí téma, které každá třída pojme svým vlastním jedinečným způsobem. Co si já pamatuji, převlékali jsme se např. za pohádkové či filmové postavy. Tento rok byla ovšem námětem celého klání povolání.

Tentokrát jsme tedy nepotkávali na chodbách školy naše spolužáky, ale letušky, klauny, dělníky, baletky, mimy, plavčíky, kominíky i vojáky. Tradici ovšem nedodržují jen žáci. S každým týmem hraje i jeden učitel, taktéž „navlečený" (leckdy nedobrovolně) do příslušného kostýmu, zpravidla vymyšleného jeho spoluhráči. Na vysvětlenou… Tento počin je někdy brán jako taková malá satisfakce za léta testů, zkoušení a domácích úkolů.

Ačkoli je volejbal sport, ve kterém musí být jak vítězů, tak poražených, považujeme tuto akci spíše za zábavu a přiznávám i za malý odpočinek od studia. Jako každý rok i letos byly týmy rozděleny do dvou skupin, kde hrál „každý s každým" jeden set do patnácti bodů. Z každé skupiny pak postoupily týmy dva, které spolu poté soutěžily o nejvyšší příčky. Letos už počtvrté zvítězila třída 4. C, která se převlékla za vojáky. Druzí pak byli plavčíci z 1. C a bronzovou medaili dostaly baletky z 5. A. Ohodnocena však musí být i kreativita a nápad! A právě proto byla oceněna i třída s nejlepším kostýmem odměnu oprávněně získala 7. A se svými veselými klauny. Za úspěch ovšem nezískáte jen diplom. Čekali byste snad navíc pár sušenek, čokoládu nebo bonboniéru? Ale ne! Kdepak! Gymnázium na svých studentech nikdy nešetřilo. Každý dostal nefalšovaný krémový čokoládový dort s marcipánem! A nejen kvůli němu, ale i kvůli dobré náladě, kterou sport přináší, se nám každý rok vyplatí padat, odbíjet i smečovat.

Do projektu Příběhy bezpráví se letos českotřebovské gymnázium zapojilo již poosmé. V rámci tohoto projektu jsou každoročně promítány dokumenty a pořádány besedy s pamětníky na školách po celé České republice. Letošní ročník byl věnován tzv. sametové revoluci.

Od této události uplynulo už 25 let, tudíž ji nikdo z nás studentů nemohl zažít. O to více nás zajímalo, jak tyto dny prožívali obyčejní lidé a co se dělo nejen v Praze. Jistě, měli jsme základ z hodin dějepisu, ale upřímně řečeno, více než celostátní dvouhodinová generální stávka nás zajímala všední každodennost a její problémy. A na to se v běžné výuce zpravidla čas nenajde. Než ale došlo na dotazy, promítli jsme si dokumentární snímek Karla Strachoty „1989: Z deníku Ivany A". Tento film byl inspirován zážitky zachycenými v deníku osmnáctileté studentky a popisoval poslední rok existence komunistického režimu.

Pak už přišla na řadu diskuze s Jiřím Křečanem, který v roce 1989 studoval na Univerzitě Palackého v Olomouci. Nejdříve nám vyprávěl, jaké on měl s komunistickým režimem zkušenosti. Poté přišel čas na dotazy. Zpočátku ve třídě vládlo hrobové ticho, ale nakonec se první a shodou okolností má ruka osmělila a byl vznesen první dotaz. Po chvíli už zvědavost překonala stud, rozpoutala se debata a my jsme získali mnoho cenných informací.

Naši rodiče na rozdíl od nás v totalitě žili a možná by tedy neuškodilo zeptat se jich občas i na něco jiného než: „Co bude dnes k večeři?"

Dominika Kubištová, 8.A