Byla připomenuta smlouva o spolupráci, která je mezi městem Ústí nad Orlicí a BerlínemNeukölnem. Jak mohla vzniknout tak nezvyklá spolupráce a přátelství?

Odešli kvůli pronásledování

Především proto, že potomci emigrantů z České vesnice, která je dnes na území Berlína, velmi usilovali o kontakt se svojí domovinou. Věděli, že jejich předkové přišli především z vesnice Čermná ve východních Čechách. Z Čech odešli kvůli pronásledování pro svoji bratrskou víru v polovině 18. století. A podklady o svých předcích, včetně rodokmenů a celé historie, získal pan Manfred Mottel z Rixdorfu od Františka Šilara, historika a písmáka z Horní Čermné-Nepomuk.

V úterý 25. listopadu se na faře evangelického sboru v podvečer konala beseda, jejíž téma byla vzpomínka na Františka Šilara, který by se dne 23. 11. dožil 100 let. František Šilar byl dlouholetý člen sboru, jeho presbyter a kurátor. Co ale nejvíc bylo vzpomínáno, že písemně zpracoval celou historii sboru, od jeho vzniku po tolerančním patentu včetně životopisů prvních farářů, dále zdokumentoval všechny důležité milníky sboru stavby obou kostelů, pořízení varhan, rodopisy významných členů sboru.

Františkův život byl napevno spjat s rodnou vesnicí a celým orlickým regionem. Pracoval celý život v zemědělství. Studoval z knih a snad pořád ho bylo ve všech volných chvílích vidět nejprve u notesu a později u psacího stroje. Psal si pravidelně každý den záznamy, co se událo, z toho pak vznikly jeho kronikářské práce v obci. Psal a skládal básně. Několik sešitů máme uložených v rodinném archivu. Když bylo mému otci 80 roků, vydali jsme výběr z básnických sešitů s názvem „Básník a sedlák". Jehož součástí byl také jeho vlastní životopis, který začínal básní: „Proč zpívám".

František Šilar: Básník a sedlák

Od mládí publikoval v regionálních časopisech v Lidovém deníku, v Orlickém kraji, Kostnických Jiskrách. Po válce psal do regionálních novin: Pochodeň, Zemědělské noviny. Psal zpravodaj obce. Nejprve v Nepomukách a od roku 1969 až do devadesátých let psal většinu článků v Hornočermenském zpravodaji. Bylo to deset čísel do roka a potom i některé literární přílohy.

Dnes již málokdo ví, že to znamenalo nejenom články napsat, ale přepsat na cyklostylové blány, vytisknout, srovnat, sešít a poté rozeslat poštou čtenářům. Přitom tento zpravodaj měl vysokou úroveň zpravodajskou a hlavně historickou.

Bude vytištěn třetí díl pamětí

Otcova největší práce je ve vyhledávání rodokmenů, především našeho rodu, ale téměř všech rodů v Čermné, protože v naší obci jsou snad všichni nějak příbuzní. Z těchto rodopisných záznamů vznikly otcovy paměti: „Náš rod" I., II. díl. Třetí díl je v přípravě na tisk. Rodokmeny všech příbuzných znamenaly také přátelství s mnoha zajímavými lidmi, především s potomky Šilarů, Lešikarů v americkém Texasu. Z naší obce se kolem roku 1850 a později vystěhovalo mnoho rodin do tohoto amerického státu, za lepším živobytím. V roce 1965 se v Čermné objevila paní Rosalie Schilerová, která byla vzdálenou sestřenicí. Ta nám nejenom vyprávěla o jejich rodu v Texasu, ale hlavně otce inspirovala k uspořádání prvního sjezdu rodu Šilarova v roce 1968. Od té doby se konaly sjezdy již čtyři. Pro otce znamenala tato „přízeň" obrovský zával korespondence, snad se všemi potomky z Čermné a psaní nejenom dopisů, ale také rodokmenů.

Toto přátelství s potomky trvá dodnes, protože děti a vnuci se stále zajímají o život ve staré vlasti. V roce 1995 otec navštívil Texas a sjezd rodu Šilarů a Lešikarů v New Ulmu. Setkal se také s mnoha krajany. Mimo jiné byl i v redakci českého časopisu „Hospodář" ve Westu, do kterého přispíval mnoha články.

Na uvedené besedě se vzpomínalo na otcovy další aktivity v obci. Byl také kronikářem obce, tajemníkem MNV (dva roky), ale také jednatelem v mnoha spolcích (zahrádkáři, červený kříž, osvětová beseda). Byla připomenuta i jeho práce v odboji za druhé světové války.

Zůstal archiv, ale i úcta a uznání

Zůstal po něm velký archiv písemností, vzpomínek, fotografií, ale především i velká úcta a uznání nás všech, kteří jsme s ním mohli žít, spolupracovat, ale také jenom mu někdy naslouchat, když vyprávěl poutavě o minulosti sboru, obce, nebo o svých oblíbených Šilarech.

Jeho poctivost, láska k obci a lidem ve svém okolí se projevovala v jeho básních. Dovolte mi na závěr ocitovat jeho krátké vyznání vzdělaného rolníka svému učiteli, kterým vyznává svůj vztah:

„Má každá práce svoji čest a všech je stejně třeba,
neb jeden musí vědu nést a druhý dávat chleba,
však srdce nutno vždycky dát ať půdě nebo dětem,
na svém místě rozkvétat tím nejkrásnějším květem."

Petr Šilar, syn