Profesor historie, ústecký rodák a člen Historického ústavu královéhradecké univerzity František Musil (70) nelituje toho, že si jeho dva synové místo dějin vybrali dopravní školu a dnes se věnují hlavně počítačům. Ví totiž moc dobře, že život badatele není žádný med. Za den stihne podle vlastních slov tři, čtyři kávy, nejraději píše večer a v intenzitě bádání o hradech a zámcích mu většina mladších kolegů může závidět.
Protože jsem studentem školy, ve které pan profesor přednáší, měl pro mne následující rozhovor, plný osobitého humoru hlavního protagonisty, pikantní příchuť…

Kdo vás přivedl k zájmu o dějiny, pane profesore? Rodiče, známí, učitelé?
Vyloženě jedinou osobnost, kterou bych mohl jmenovat, nemám. Určitý vliv měla asi maminka, kantorka s aprobací na výuku dějepisu. Otec byl matematikem, kreslířem. Když viděl můj zájem o hrady, tak mi překresloval obrázky ze Sedláčkových publikací. Těch mám dodnes velkou sbírku.

Než jste si zvolil studium historie na vysoké škole, bavily vás třeba i jiné předměty?
Měl jsem dobrý vztah i k jiným předmětům, velké problémy jsem měl pouze jako hudební a tělocvikářský antitalent. Říkám otevřeně, kdyby byl na mě profesor tělocviku na gymnáziu v České Třebové spravedlivý, tak jsem nikdy nemohl odmaturovat (úsměv).
Maturitní zkoušku jste složil v roce 1956, vzpomněl byste si na otázku z dějepisu, o které jste hovořil?
Vzpomněl, bylo to protihabsburské povstání v roce 1546-1547.

Jak pokračovala vaše další studia?
Rozhodl jsem se studovat historii a uvažoval jsem kde, jestli v Brně, Bratislavě nebo jinde. Nakonec jsem zakotvil v Olomouci.

Co rozhodlo zrovna pro Olomouc?
Zejména to, že olomoucká fakulta společenských věd byla centrem, které se věnovalo regionálním dějinám středověku, což mne velmi zajímalo. A působil tam profesor Ladislav Hosák, asi nejznámější znalec moravských regionálních dějin.

Dějiny mají tu smůlu, že bývají zatížené ideologií, nakolik jste ji na vysoké škole cítil?
Druhá polovina padesátých let znamenala určité uvolnění, vyložený ideologický tlak jsme tedy necítili. Z devatenácti nás školu dodělalo osmnáct, jen jeden skončil, protože neudělal zkoušku. Jednu zajímavost, můj druhý obor byla ruština, nemohli jsme si volit téma diplomové práce, příkaz byl psát z ruštiny. Můj návrh na diplomku zněl doplnění prvního dílu Sedláčkových hradů, reakce byla taková, že není zájem zabývat se sídly nějakých feudálů. Takže jsem psal nakonec vztahy mezi Leninem a Gorkým v době říjnové revoluce. Já vím, že za tohle téma by mi dnes třeba někdo nadával, ale jinak jsme nemohli. To byl asi jediný projev dogmatizmu.

Dokončil jste zdárně vysokoškolská studia, co bylo pak?
V roce 1960 jsem odpromoval a šel učit. Nejdříve tady na ústeckou Komenského školu, chvilku na vysokomýtském gymnáziu, pak na národní škole v Ústí a od roku 1961 už trvale na ústecké textilní průmyslovce. Věděl jsem ale, že chci dále dělat obor, a tak jsem v roce 1964 začal pracovat na externí aspiratuře u profesora Hosáka, což odpovídá dnešnímu doktorandskému studiu. Obhájil jsem rigorózní práci, ve které jsem se věnoval dějinám nitranského knížectví. Kandidátská práce byla o vývoji vlastivědného popisu Slovenska do roku 1600.

Bádal jste tedy a zároveň učil. Pokud se ale nepletu, tak do listopadu 89 ne v úplně jednoduchých podmínkách.
Normalizace mi způsobila problémy. Kandidátskou práci jsem obhájil v listopadu 69, diplom jsem dostal v únoru, ne ovšem 1970, ale až 1990. Dvacet let normalizace jsem to nevzdal, v osmdesátých letech se situace zklidnila. Pracoval jsem v kolektivu, který dával dohromady vícedílnou publikaci Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Já jsem se zabýval přípravou dílu pojednávajícího o hradech, zámcích a tvrzích východních Čech. Redaktorem svazku byl význačný východočeský historik Tomáš Šimek, před rokem 1968 ředitel Státního oblastního archivu v Zámrsku. Člověk výrazně postižený normalizací, kterému v 70. letech z historické práce zůstala jen tato redakce, jinak musel pracovat až do roku 1990 mimo obor. Východočeský svazek pojednává asi o tisíci objektech, já jich udělal něco přes pět set (autoři jednotlivých hesel však nejsou přímo uváděni). Do toho jsem pořád učil na průmyslovce, byl jsem malinko smířený s tím, že nic jiného už možné nebude.

Obrat tedy přinesla sametová revoluce, kam se ubíraly vaše další kroky?
Nejprve jsem nastoupil externě do Olomouce, přednášel jsem tam kasteologii. V roce 1996 byl konkurz na odborného asistenta v Hradci, přihlásil jsem se a vyšlo to. Někteří se divili, že jsem do toho pár let před penzí šel! V Hradci Králové se mi zalíbilo, za dva roky jsem se habilitoval na docenta. V roce 2006 jsem obdržel titul profesora.

Co pro vás tento moment znamenal? Převzít jmenování z rukou prezidenta musí být ohromná pocta.
Jako když sportovec vyhraje olympiádu anebo alespoň mistrovství republiky! Pokud bude mít univerzita zájem a já budu zdravotně schopen, chci využívat profesury a dále v oboru působit.

Přejděme nyní k vašemu působení na hradecké škole. Jak vnímáte zájem mladých lidí o studium historie?
Je to velmi individuální, nejsem schopen říci nějakou paušální odpověď. Když jsem na univerzitu do Hradce (v roce 1996 to však ještě byla vysoká škola pedagogická) přicházel, tak doznívala vlna entuziasmu. Postupně zájem poněkud opadal.

Sedáváte u přijímacích řízení v komisi, jakou úroveň mají maturanti, kteří se hlásí?
Tak to je také individuální. Jsou tací, kteří skutečně znají. Dále ti, co se látku naučí a pak ti, kteří to jdou zkusit bez přípravy. Zajímavé je, že nejsou problémy ve starších dějinách. Velké naopak v dějinách po roce 1945, když třeba nevědí, kdo byl Imre Nagy a tak dále.

Zkoušíte české dějiny, máte nějaké oblíbené téma pro studenty?
Připravuji otázky tak, aby si nestěžovali, že měli příliš těžkou nebo lehkou. Připravené otázky si losují, aby vše bylo objektivní. Ze zkouškových témat rád poslouchám znalosti na téma kolonizace, raně středověká hradská soustava či politika posledních Přemyslovců. A mám jednu specialitu, kterou mi studenti vyčítají.

Už asi tuším jakou (smích).
Chci po nich prameny a literaturu, aby studenti věděli, kdo se jednotlivými obdobími zabýval. Vypadá to jako zbytečné, ale budou vědět, kde si mohou informace najít, případně do jakých archivních pramenů mají jít.

Dvojboj vyučování a bádání zvládáte s elánem i po sedmdesátce, co jste stihl napsat v posledních letech?
Mimo jiné Dějiny Králík, Dějiny osídlování Podorlicka v době předhusitské, společně s moravským badatelem doc. Ing. Miroslavem Plačkem knihu Zaniklé hrady, zámky, tvrze na Moravě a ve Slezsku. Vydal jsem také na podzim 2007 Dějiny Kladska.

Předpokládám, že máte určitě ještě něco v zásobě?
Ano, v šuplíku leží osmisetstránkový rukopis Dějiny východních Čech pravěku a středověku do roku 1526. Je to kolektivní práce. Dále publikace Ohrožené a neznámé zámky Moravy a Slezska, přibližně tři sta objektů a něco mezi pěti až šesti sty stranami. Podklady mám hotové, dávám dohromady fotografie, jednám s Libri, že bych byl schopen do Vánoc 2010 odevzdat rukopis. Bohužel všechno stojí na penězích, o které jde až na prvním místě (smích).

Kastelologie je tedy stále vaší velkou vášní, podobně jako u Augusta Sedláčka.
Ano! A před Sedláčkem klobouk dolů, když učil na gymnáziu a co dokázal při kantořině udělat. To by dnes nikdo nedokázal. Ale jeho nikdo nehonil, jestli má správně podepsanou třídní knihu dva milimetry od okraje (úsměv). Cenili jeho odbornou práci.

Úděl historika asi není jednoduchý, pletu se?
Za bývalého režimu byla státní nakladatelství, největší problém byla politická vhodnost autora. Takže třeba největší znalec husitství profesor Šmahel dělal řidiče tramvaje a publikoval ve Francii, u nás nemohl. Dnes je to obráceně, nabídnu nakladateli knížku a on mi řekne: náklady budou dvě stě tisíc, až mi je předáte, do dvou, tří měsíců vám dovezu knížku a dělejte si s ní, co chcete.

Cítíte se ve svém životě více pedagogem, nebo historikem?
Vždy jsem říkal, že se považuji spíše za historika, mám blíže k obsahu, než ke kantořině. Ale snažil jsem se nějakým způsobem dělat i ji a myslím, že jsem nějaké větší problémy nikdy neměl.

Máte i v pokročilém věku dostatek motivace dále bádat, učit?
Jistě, pokud bude mít univerzita zájem, chci středověk dál učit. A rád bych dotáhl do konce dvě již zmiňované publikace. Moje žena, absolventka bratislavské filozofické fakulty, má pro mou činnost plné pochopení, za což jí patří velký dík.

Děkuji vám za rozhovor, pane profesore…

JAN POKORNÝ