František Lagron.Sahá vaše rodinná tradice hluboko do minulosti?
Praděda pochází, jak mi říkáme, z domácího lidu. Jako hostinský začal prodávat zboží na pouťových jarmarcích, později si pořídil houpačky. Můj děda měl vlnovou dráhu, která byla celá ze dřeva. Pouťové atrakce provozovali i moji rodiče, vlastnili velký řetízkový kolotoč, střelnici a dětskou houpačku. Já patřím už ke čtvrté generaci. Jak vidíte, pocházím z pravé komediantské rodiny.

Letohradští vám jinak než pouťáci neřeknou.
Od místních obyvatel jsme dostali pěkný název pouťáci, jinde nám tak neříkají. Právě z jejich vyprávění vím, že pouť berou jakou kulturní událost a příležitost pozvat k sobě na návštěvu příbuzné a známé.

Zaměstnáváte rodinu i příbuzenstvo?
Moje děti pokračují v živnosti. Zeťáci pocházejí z rodin, které také provozují atrakce. Syn František je ženatý a má čtyřletého syna Františka. Po poutích jezdíme společně. Ten vnuk je již šestá generace.

Dědí se pouťové know-how z generace na generaci?
Je to tak. Atrakce, technická lidová zábava, to jsou železa, kterým vdechujeme život. Správný světský udržuje zařízení v dobrém stavu, aby si na něj přísný kontrolor nepřišel. Musí ovládat devatero řemesel, přes zedníka, svářeče, truhláře až po zámečníka. V zimě vyměňujeme ložiska, kontrolujeme sváry. Dříve jsme natírali dřeva, dnes je nahradily kovy - hliník a nerez, železa také zinkujeme. Kovy mají větší výdrž a atrakce jsou bezpečnější pro návštěvníky.

Bezpečnost je pro vás věc cti?
Naše krédo je, že když lidé přijdou zdraví na pouť, tak chceme, aby i zdraví odešli. Přejeme si, aby odcházeli naplněni zážitky.

Povězte, která atrakce je vaše nejoblíbenější. Pamatujete si, na čem jste se jako dítě poprvé svezl?
Co se mi líbilo, byl dřevěný tobogán. Každý vyfasoval polštářek pod zadek a už se frčelo, z mého dětského pohledu, velkou rychlostí dolů. Vlastnili ho Pražáci a v Letohradě, pokud vím, byli v novodobé historii jen jednou, a to v šedesátých letech.

Jak vzpomínáte na školu? Vystřídal jste jich asi hodně.
Do školy jsme v sezoně chodili v tom místě, kde jsme právě hostovali. V zimě jsme navštěvovali školu v Hlinsku, kde jsme bydleli. Když jsem v roce 1971 vycházel základní školu ve Svratce, tehdejší pan ředitel přemlouval naše, aby mě dali učit na nějaké řemeslo, že bych to určitě zvládl. Nechtěl jsem o tom ani slyšet a nedovedl jsem si představit život na internátě bez rodičů a sourozenců. Jenže problém byl v tom, že u atrakcí jsem mohl být zaměstnán až od 18 let a do té doby jsem musel něco dělat. Tak jsem nastoupil k zedníkům.

Myšlenka na to, že se vrátíte k atrakcím, vás stále držela?
Jakmile mě padlo osmnáct, udělal jsem si řidičský průkaz na všechny skupiny a nastoupil jsem jako řidič k tehdejšímu podniku Ovoce zelenina, kde jsem získal velkou praxi a zároveň jsem si rozšířil řidičák na tahání vleků, což jsem později využil při převozu atrakcí. Během těchto let jsem stále přemýšlel, jakou atrakci bych si měl pořídit. Nechtěl jsem pouťovou klasiku – houpačku, řetízák nebo střelnici. Chtěl jsem něco jiného, co tady nebylo, abych mohl obsazovat velké poutě.

Přesto jste začínal se staročeskou střelnicí. Jak se to přihodilo?
Děda měl doma staré šajby, které dostal od svého táty. Už tenkrát byly vzácné, mechanické pohyblivé terče znázorňovaly různé výjevy, např. z kovárny. Přemluvil jsem dědu, aby mně ojedinělou atrakci dal, a v roce 1978 jsem vyjel do světa. Se staročeskou střelnicí jsem měl opravdu velký rozjezd, byla to oblíbená a žádaná atrakce.

Kde skončila?
V době, kdy se dcerám přiblížila školní docházka, začal jsem přemýšlet o změně atrakce, protože jsem nechtěl, aby chodily do školy na Slovensku, kam jsme v době federace pravidelně jezdili. V té době za mnou přišla sestra Zuzana s manželem, abych jim staročeskou střelnici prodal. Tak zůstala v rodině.

Autodrom patří dlouhá léta k nejoblíbenějším atrakcím. Vsadil jste na jistotu?
Když jsem prodal střelnici, nejdříve jsem pořídil zábavné automaty a potom autodrom. Později, jakmile děti dorostly a mohly obsluhovat dětské atrakce, jsem koupil vláček a autíčka Flinstounovy.

Vzpomínáte na první štaci?
Moje první pouť byla v Letohradě. Jako nováček jsem sice dostal místo téměř za poutí, na cestě pod kostelem k zámku. Od té doby jsem Kopečkovou pouť nevynechal.

Před rokem 1989 jste byli zaměstnanci Parku kultury a oddechu v Pardubicích, po revoluci se z vás stali živnostníci? Byla to velká změna?
Po revoluci se pro nás všechno změnilo. Už nás nikdo nezaměstnával, stali jsme se osobami samostatně výdělečně činnými, takže se každý stará sám o sebe. Také na městských úřadech došlo ke změnám. Úřady chtěly organizaci poutí vyřešit pronájmem jednomu provozovateli. Letohrad byl první, kde jsem se s tím setkal.

Po revoluci se objevilo mnoho problémových živnostníků, kteří si mysleli, že pro ně žádná pravidla neplatí.
To nebyl náš případ, protože jsme měli s městy dobré vztahy. O naší spolupráci s Letohradem rozhodl bývalý starosta Petr Šilar s tehdejším tajemníkem Vladimírem Zamazalem. Poutě v Letohradě mně od začátku pomáhal organizovat můj švagr Jiří Zvára. Společně vybíráme atrakce, rozmísťujeme a řešíme veškerou problematiku týkající se poutě.

Atrakcí a stánků postupně přibývalo a náměstí vám začalo být malé.
Pouť se rozšířila na Bečvárnu. Tam byl problém se slabou elektrikou a s povrchem. Černá škvára odrazovala některé majitelé atrakcí i návštěvníky. Městský úřad zařídil posílení příkonu elektřiny a výdaje jsme spláceli formou nájmu. Také černá škvára zmizela. Troufám si říct, že Kopečková pouť je větší než v Potštejně a Ústí nad Orlicí, kde jsou omezeni prostory.

Obměňujete atrakce?
Snažím se, aby pouť byla každý rok jiná. Některé atrakce jsou stálé a jiné obměňuji. Letohrad se může pochlubit tím, že se zde v průběhu let vystřídalo mnoho různorodých atrakcí. Mezi nimi byla i spousta novinek – atrakce nového druhu, které na jiných poutích nejsou k vidění. O novinky je nouze, protože se objeví tak jednou za pět let, a často mizí v zahraničí. Jakmile se v Čechách novinka objeví, snažíme se ji pro Letohrad získat. Např. adrenalinový Extrém v Potštejně ještě nebyl. Break Dance tady hostuje asi po desáté, ve Žďáru nad Sázavou byla vloni poprvé. Myslím si, že i to přispívá k větší návštěvnosti poutě. Nyní jezdí do Letohradu, který řadím k velkým poutím, přibližně kolem padesáti atrakcí. Vybírám pěkné atrakce, které vlastní solidní majitelé.

Máte v pronájmu i jiné poutě. Proč tak rád jezdíte do Letohradu?
K Letohradu mě váží tři vzpomínky. Je to moje první pouť, kam jsem přijel s mojí první atrakcí – staročeskou střelnicí. Byla to první pouť, kterou jsem získal do pronájmu a v roce 1988 jsem přivezl do Letohradu svého novorozeného syna Františka přímo z porodnice.

Nelákala vás vidina, že byste dělal něco jiného?
Během svého života jsem zkusil dělat jinou práci nebo podnikat v jiném oboru, ale nějaké síly mě zase vrátily k atrakcím. Mám tuto práci rád. S mojí živností je spojena spousta práce a starostí, které návštěvníci nevidí. Odměnou za moje snažení je, když vidím, že se návštěvníci dobře baví.

Změnilo se město od té doby, co sem jezdíte?
Město Letohrad, za tu dobu, co sem jezdím, zkrásnělo a je podstatně živější. Tradice pouti je mezi obyvateli stále živá a je podložená pevnými základy. Přestože Letohrad není velké město, mají letohradští mnoho možností kulturního vyžití. Vzpomínám na rok 2013, kdy jeden týden probíhala pouť a následující týden oslavy k výročí Kopečkové pouti. Vstupné zdarma a bohatý celotýdenní kulturní program za účasti atrakcí přilákal návštěvníky ze širokého okolí. Všichni se bavili. Krásná vzpomínka. Dodatečné díky všem organizátorům akce.

Co byste vzkázal občanům letohradským?
Na závěr bych chtěl poděkovat všem starostům, se kterými jsem během let spolupracoval. Petru Šilarovi, Vladimíru Tomkovi a Petru Fialovi děkujeme za jejich vřelý vztah k pouťové tradici. Vždy jsem se na ně mohl obrátit s různými problémy kolem pouti a společně jsme našli řešení. Moje snažení na rozvíjení poutě by bylo zbytečné, kdybych u nich nenašel pochopení a podporu.

Magdaléna Navrátilová