Protože tématem bude okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, během večera bude pokřtěna kniha vzpomínek na srpen 1968. Ne náhodou si slavnostní večer nenechá ujít Českotřebovák Josef Kuta. Jeho fotografie ze srpna 1968 najdou čtenáři v knize i na její obálce. „Potěšilo mě to moc," neskrývá radost z publikování svých snímků Josef Kuta a dodává: „Myslím, že to je právě účel fotografií, které něco dokumentují, aby neležely někde v šuplíku, ale plnily svůj účel, že se na ně lidé podívají a připomenou si ty události."

V šuplíku snímky amatérského fotografa ležely dlouho. Vystavené byly jen v Litomyšli ve výloze a po čtyřiceti letech od srpnových událostí na výstavě v českotřebovském Kulturním centru. V jednom z dokumentů je použila Česká televize. Nyní se na veřejnost dostane hned několik Kutových snímků.

Příležitost vidět je budou mít v listopadu také studenti českotřebovského gymnázia, kam je fotograf pozván na besedu. Gymnazistům bude vyprávět, jak srpen 1968 prožil na vlastní kůži. „Bylo to pro mne velké zklamání. Žili jsme Pražským jarem, vycházely Literární noviny, probíhaly debaty, založili jsme vlastní fotografickou skupinu. Do Pražského jara jsem vkládal velké naděje, jednadvacátý srpen přinesl velké zklamání a vztek," ohlíží se dnes.

Srpnové události Josefu Kutovi znovu připomnělo dění na Ukrajině, které ho nenechává klidným. „I když je jiná doba, podoba tady je. Násilné řešení, i když je tam ruská část obyvatel, mi srpen 1968 připomíná hodně," říká Josef Kuta.

A jak Josef Kuta prožil 21. srpen 1968? Vzpomínal na to už dříve v rozhovoru pro Orlický deník:

Ráno mě bratr vzbudil slovy: „Vstávej, v Praze je zle, jsou tu Sověti, jsme okupovaní." Tak jsem sedl na lokálku. Vysadili nás před Prahou, šel jsem předměstími, kde už byla technika. Odtamtud jsem musel zmizet, protože mě varovali, že po mně koukají a ukazují si na mě. Potom jsem se pěšky dostal na Vinohradskou, šel jsem dolů k rozhlasu, tam to bylo nejhorší, hořely tanky. Dostal jsem se na Václavák a na Staroměstské náměstí. Střílelo se, lidi utíkali, aby se schovali. Já měl roztržené kalhoty a odřená kolena, protože jsem sebou taky radši plácnul, když si ostatní lehali. Okupanti si hlídali banky a hlavně rozhlas a televizi, ty i přesto dokázaly vysílat z náhradních prostor. Večer jsem skončil na Žižkově u tety, na jídlo jsem neměl ani pomyšlení a dlouho jsem nemohl usnout. Když má člověk fotoaparát, cítí se za ním schovaný. Bylo to, jako kdybych měl neprůstřelnou vestu. Že by někomu z okupantů mohly selhat nervy, a že se to stávalo, mě nenapadlo. Fotilo se…