„Tak jsem sedl na lokálku. Vysadili nás před Prahou, šel jsem předměstími, kde už byla technika. Odtamtud jsem musel zmizet, protože mě varovali, že po mně koukají a ukazují si na mě,“ popisuje první setkání s okupanty fotograf.

„Potom jsem se pěšky dostal na Vinohradskou, šel jsem dolů k rozhlasu, tam to bylo nejhorší, hořely tanky. Dostal jsem se na Václavák a na Staroměstské náměstí. Střílelo se, lidi utíkali, aby se schovali,“ líčí dramatické chvíle Josef Kuta. „Já měl roztržené kalhoty a odřená kolena, protože jsem sebou taky radši plácnul, když si ostatní lehali. Okupanti si hlídali banky a hlavně rozhlas a televizi. Večer jsem skončil na Žižkově u tety, na jídlo jsem neměl ani pomyšlení a dlouho jsem nemohl usnout,“ pokračuje.

„Bylo to pro mne velké zklamání. Žili jsme Pražským jarem, vycházely Literární noviny, probíhaly debaty, založili jsme vlastní fotografickou skupinu. Do Pražského jara jsem vkládal velké naděje, jednadvacátý srpen přinesl velké zklamání a vztek,“ přiblížil Josef Kuta svoje tehdejší pocity, které se však od těch dnešních vlastně vůbec neliší.

Na otázku, zda se neobával o svůj život, která po vyprávění o tom, co před padesáti lety prožil, musela následovat, odpovídá bez zaváhání. „Když má člověk fotoaparát, cítí se za ním schovaný. Bylo to, jako kdybych měl neprůstřelnou vestu. Že by někomu z okupantů mohly selhat nervy, a že se to stávalo, mě nenapadlo. Fotilo se…“

Po návratu z Prahy fotografie vyvolal a zveřejnil. „Fotografie jsem měl vystavené v Litomyšli ve výloze, tím to skončilo. Od té doby jsem měl fotky v šuplíku,“ říká Josef Kuta.

Dalším milníkem, na který fotograf vzpomíná, byl den, kdy se upálil Jan Palach. „Jel jsem do Prahy a fotil shromáždění kolem sochy sv. Václava, svíčky u muzea, průvod studentů, pohřeb. Viděl jsem maminku Jana Palacha, bylo mi jí líto,“ líčí Josef Kuta atmosféru vzápětí po Palachově burcujícím činu.
Ve svých vzpomínkách Josef Kuta nevynechá ani dnes už legendární vítězství československých hokejistů. „Porazili Sověty, to byla národní slavnost. Dostal jsem se až na letiště, kam přijeli. Pak první výročí srpna, to měl Aeroflot vybouchané výlohy a nepokoje v Praze už potlačovali naši lidi – milice, armáda. A pak nastala normalizace, dočasnost, která trvala dvacet let,“ dodává slavný fotograf.

Přímo v regionu prožíval srpnovou okupaci Stanislav Adamec. „Pracoval jsem v České Třebové, jezdíval jsem prvním ranním vlakem ve čtyři z Letohradu,“ vzpomíná na osudové ráno před půl stoletím. „Rádio jsem neposlouchal, spěchal jsem na nádraží. Jednadvacátého srpna jsme v motoráku byli tři čtyři, už to někdo říkal, ale nevěřili jsme tomu. Až výpravčí na nás volal, že to je pravda, že nás Rusáci obsazují,“ popisuje regionální historik.

„V České Třebové to už bylo jasné, ale rozsah okupace nikdo netušil. V práci se samozřejmě nic nedělalo, skupinky lidí spolu debatovaly. Vedení nás nabádalo ke klidu, ale nakonec nás v deset pustili domů. A cestou zpátky jsem v Lanšperku na přejezdu viděl první auto s vojáky,“ vzpomíná na setkání s okupanty. „Byli to Poláci, ti tu pobývali tak tři týdny a pak je vystřídali Rusové,“ dodává Adamec.  Přímo na Letohradsku se podle historika žádné nepokoje neprobíhaly, vojáci se moc neukazovali. „Silnice a zdi byly samozřejmě pomalované nápisy proti Rusku, otočené ukazatele. V Ústecké ulici třeba visel transparent s nápisem v ruštině i v polštině Přátelství ano – okupace ne,“ pokračuje Stanislav Adamec.

„Moje žena prodávala v malém obchodě na Orlici a lidi ho okamžitě vykoupili. Telefony všude nebyly, manželka musela běžet až do dalšího obchodu, aby si zavolala o novou zavážku zboží. Zajímavé bylo, že nejvíc ze všech nakupovali největší komunisti. V červenci 1968 přijela ke známým návštěva z Východního Německa, byl tam i důstojník bezpečnosti a už tenkrát narážel na možnou vojenskou intervenci. Lidi se tím strašili, ale myslím, že ve skutečnosti tomu nikdo nevěřil,“ vzpomíná historik i na dobu před okupací.

Po okupaci se podle Stanislava Adamce lidi obávali války, protože očekávali podporu ze západu a vojenský konflikt. „Podpory jsme se nedočkali, ale těžko dnes hodnotit tehdejší řešení. Lidé vyvěšovali vlajky a podporovali se, ale sounáležitost národa žel dlouho nevydržela. V okrese se k moci opět dostali kovaní soudruzi a začalo kádrování, diktáty, koho kam dosadit a koho vyhodit. Skupinku letohradských vysokoškoláků, kteří obnovili místní skaut a hráli v kostele moderní rytmické mše, někdo udal po hraní písní při jejich cestě do NDR. Následovalo vyloučení ze škol a dlouhá doba nádenické práce, než se mohli na svá studia znovu přihlásit,“ připomíná plíživý nástup normalizačního dvacetiletí historik Stanislav Adamec.