Jak jste prožil 21. srpen 1968?

Ráno mě bratr vzbudil slovy: „Vstávej, v Praze je zle, jsou tu Sověti, jsme okupovaní.“ Tak jsem sedl na lokálku. Vysadili nás před Prahou, šel jsem předměstími, kde už byla technika. Odtamtud jsem musel zmizet, protože mě varovali, že po mně koukají a ukazují si na mě. Potom jsem se pěšky dostal na Vinohradskou, šel jsem dolů k rozhlasu, tam to bylo nejhorší, hořely tanky. Dostal jsem se na Václavák a na Staroměstské náměstí. Střílelo se, lidi utíkali, aby se schovali. Já měl roztržené kalhoty a odřená kolena, protože jsem sebou taky radši plácnul, když si ostatní lehali. Okupanti si hlídali banky a hlavně rozhlas a televizi, ty i přesto dokázaly vysílat z náhradních prostor. Večer jsem skončil na Žižkově u tety, na jídlo jsem neměl ani pomyšlení a dlouho jsem nemohl usnout.


Bál jste se?
Když má člověk fotoaparát, cítí se za ním schovaný. Bylo to, jako kdybych měl neprůstřelnou vestu. Že by někomu z okupantů mohly selhat nervy, a že se to stávalo, mě nenapadlo. Fotilo se…
Pak jsem měl fotografie vystavené v Litomyšli ve výloze, tím to skončilo. Od té doby jsem měl fotky v šuplíku až doteď, zatím nebyly nikde publikované.


Měl jste kvůli nim problémy?
Ne, kvůli nim ne. Jediný problém s tehdejším režimem jsem měl v roce 1985 na mezinárodní výstavě známek v Praze, kde jsem fotil, jak StB někoho čapla. Musel jsem jim dát film. Že ho prý zkontrolují a ozvou se. Neozvali se. Začal jsem se ale trochu bát, abych o fotky nepřišel, tak jsem některé negativy schoval, ještě dnes některé nemůžu najít.


A co bylo po srpnu 68?
Další milník byl 16. leden 1969, kdy se upálil Jan Palach. Jel jsem do Prahy a fotil shromáždění kolem sochy sv. Václava, svíčky u muzea, průvod studentů, pohřeb. Viděl jsem maminku Jana Palacha, bylo mi jí líto. Potom přišlo vítězství našich hokejistů; porazili Sověty, to byla národní slavnost. Dostal jsem se až na letiště, kam přijeli. Pak první výročí srpna, to měl Aeroflot vybouchané výlohy a nepokoje v Praze už potlačovali naši lidi - milice, armáda. A pak nastala normalizace, dočasnost, která trvala dvacet let.


Vidět ty události zvenku a zevnitř je velký rozdíl…
A vidět je po čtyřiceti letech, je další rozdíl. Čtyřicet let je pryč, ani se člověk nenaděje, strašně to uteklo, blíží se mi sedmdesátka.


Jak se na své snímky díváte dnes?
Nemám pocit, že bych jimi předával nějaké poselství. Dokumentační a historickou hodnotu mají v každém případě. Jestli prospějí dobré věci, budu rád. A taky že tu po mně něco zůstane…