Co musí hasiči dokázat
• Odtáhnout dvě hadicová vedení B s napojenými proudnicemi na vzdálenost 50 metrů
• 80 úderů obouručním kladivem do konstrukce hammerboxu
• Transport 80kilogramové figuríny předepsaným způsobem na vzdálenost 60 metrů
• Transport dvou 20kilogramových barelů  na vzdálenost 30 metrů
• Překonání dvoumetrové bariéry
• Výstup na rozhlednu Andrlův chlum – celkem 183 schodů (výška 12 pater)
• Závodník má na splnění úkolů před samotným výstupem na věž časový limit čtyři minuty

Sedmdesát hasičských borců na startovní listině se celou sobotu rvalo o titul nejtvrdšího hasiče. Hasičské závody TFA (Toughest Firefighter Alive – nejtvrdší hasič přežije) prověřují výdrž hasičů ze všech stran  všude na světě.

Jak si autor na vlastní kůži zkusil, v tomhle závodě se jde doslova na krev, a když dojde krev, tak na morálku. Bez legrace. Namakaní chlapi na vrcholu sil nahoře na rozhledně padají na matraci jako mouchy. Na startu se závodníkům sděluje jednoduchá poučka: „Napal to od začátku úplně naplno. A pak ještě přidej…"

Na startu se postupně vystřídá na sedmdesát hasičů. Trať nedokončí jediný z nich. Fantastický výkon i diváckou podporu má třeba šumperský hasič Jaromír Barcuch. Sice s časem 8:28:10, jenže tomuhle borci je šedesát let a trať zdolá. Kdo z nás by to v jeho věku dokázal?

„Já si vždycky po první třetině závodu říkám, co tu vlastně dělám," svěřil se po závodu chrudimský hasič František Hegr, který trať zvládl za 4:29:35. „Nejhorší je asi ta figurína, ta úplně vyčerpá," dodává František. „Bez fyzické přípravy navíc tady není šance. Nejhorší je figurína a nahoře jsem si sáhl až na dno," dodává jeho kolega Milan Hodek (5:12:08). Nejlepší výsledek chrudimské výpravy pak vybojuje Ondřej Kout – 4:20:59.

Čas, kterým trať v úplném závěru soutěže proletěl kralující mistr republiky, Evropy a světa Lukáš Novák, ale na světelné tabuli působil jako výkon z jiné planety. Čas 2:54:48 byl ten den jediný, který nezačínal trojkou.

„Letos došlo na změny pravidel, běželo se bez nasazené dýchací techniky a třeba trať pro tažení figuríny se prodloužila dvojnásobně, takže není možné letošní časy nijak porovnat, ale s výkonem jsem spokojen," svěřil se Lukáš Novák. Ten se letos chystá na evropské mistrovství v Německu, ohrožena je ale jeho účast na světovém šampionátu v Irsku. Reprezentaci České republiky brzdí „pouze" peníze.
„Jednoduše není za co jet. Loňské mistrovství v Austrálii mě finančně dost vyčerpalo. Letos prostě účast visí na financích, a pokud se nenajde sponzor, tak na závod nemohu myslet," dodává trochu zklamaně Lukáš Novák.

Taky jsem to zkusil… Hasič 
ze mě asi nebude, ale přežil jsem
Hammerbox už je jiná práce. Tady začíná tělo odcházet.Nápad vyzkoušet extrémní hasičský závod jsem pojal poté, co jsem absolvoval zátěžový test v protichemickém skafandru. Připadal mi tehdy lehký… A tak jsem se zeptal na něco těžšího a bylo mi vyhověno. Legrace končí ve chvíli, kdy mě rozhodčí klepne přes rameno jako pokyn ke startu. Hadice přes ramena a vpřed. Tady ještě pořád vnímám. Zatímco borci od hasičů tuhle část víceméně běží, já tahám nohy v medu – ale do cíle se dovleču. Na kladivu v hammerboxu už přestávám vnímat, co se děje kolem a začínají mi docházet baterky. Figurína. To je postrach. Těch osmdesát kilo nemám ani já s výstrojí na sobě. V tréninku to strašlivě bolelo, teď se mi podaří hodit panáka na sebe, tak jak mám, a začínám couvat. Každý krok bere sílu a to děsivě rychle. Na asi patnáctém metru padám dozadu. A zvednout se a pokračovat už nejde jako předtím. Hrabu si až na dno a figurínu dotáhnu jen k otáčce, pak už prostě tělo odmítá poslouchat hlavu. Zajímavé je, že to nebolí jako v tréninku, jen to prostě nejde. Adrenalin asi dělá svoje. Nejsem soutěžící, a tak mi rozhodčí druhou půlku tratě odpouští a posílá mě na barely. Nevidím víc než metr před sebe, slyším jen rady hasičů, co jdou vedle mě, ale závaží odnesu. Další bod je bariéra. S rozběhem nebo bez něj, zůstávám viset někde v půlce. Franta Hegr, který mě měl na starosti v Chrudimi, mě jednou rukou podepře a já se nějak překulím. Prý mám jako nehasič  na drobnou výpomoc nárok. A jdeme na schody.  Tady už se nejde silou, ale hlavou. Tělo pálí víc vzduchu, než ho stíhám nadechovat, a vím, že když se zastavím, už nohy dopředu nerozejdu. V devátém patře končetiny ztrácejí cit. Kam je dávám, zjišťuji jen očima, tělo už jede v tom šíleném adrenalinovém tranzu asi na setrvačník. Poslední schody, červené tlačítko na jejich konci a přistání na matraci si už ani jasně nepamatuji. Ale jsem tam, šest minut a něco… Co se soutěže týče, byla by to jasná diskvalifikace minimálně dvakrát, ale hasiče i tenhle neúplný výkon baví. Prý jsem dobrý, i když sám o tom ještě teď pochybuji. Zcela v dobrém se všichni shodujeme, že to je soutěž pro šílence a já na rozdíl od nich nejsem hasič. Asi ani nebudu, ale na tu veselou  stranu si říkám – být poslední mezi sedmdesáti nejlepšími borci v republice má taky svou malou cenu.