„Sedmnáctý listopad 1989 odpoledne a večer jsem prožil spolu s tehdejší přítelkyní a kamarádem trampem ´Fara- řem´ z Ostravy dost nerevolučně v Brandýse nad Orlicí, kde jsme se procházeli prosluněným městečkem a jeho okolím, abychom na závěr skončili v dnes již trhem semleté hospůdce ´Milenka´, kde nás ´Farař´ učil pít vodku po ´ostravskem zpusobu´.
K vlastní ´revoluci´ či spíše ´pseudorevoluci´, jak po létech začalo pomalounku vycházet najevo, jsem se dostal až o týden později. V neděli na tanečních pro dospělé bylo promítáno video z Národní třídy, cestou domů jsme se zastavili ve svítící Malé scéně, kde se již pilnou svépomocí tiskly letáky a další materiály, pročež jsem předal sako přítelkyni, zůstal na výpomoc až do rána a stal se jedním ze čtyř hochů, kteří jsme pak spolu ´revoluč- ně chodili´.
Na celý konec roku 1989 a jaro 1990 vzpomínám rád, byla to krásná krátká doba, lidé se k sobě chovali slušně a všichni jsme si mysleli, že se nám v relativně krátké době podaří vybudovat slušně fungující seriózní vlast, vždyť přece nejsme snad až takové ´trubky´, že. Tedy z dnešního pohledu idea silně naivní, že. Kdyby mi tenkráte někdo řekl, jak to u nás bude vypadat po 22 letech, určitě bych mu nevěřil, kryptopesimistovi jednomu.
Současný všeobecný morální, ekonomický a hospodářský svrab, ve kterém se nejen naše republika nachází, považuji takřka za neřešitelný, většina nepozitivních změn, kterými naše země v poslední době prošla, je bohužel nevratná a již je nelze napravit. Jinými slovy, zkuste z košíku shnilých rajčat vyrobit chutný kečup, že. Nebo ještě jinak, je asi dost obtížné, aby nějaký národ bez úhony přečkal tolik ran do vazu, čímž míním roky 1938, 1948, 1968 a nakonec i rok 1989, kdy jsme těžce ´pro- koučovali´ patrně poslední příležitost nějak to u nás ´nasadit na koleje´.
V této souvislosti nemohu neuvést patrně nejen svůj názor, že Češi bohužel nikdy neuměli a asi už nikdy nebudou umět sami sobě vládnout, což je nekonečná škoda.
Evropskou unii v současné podobě považuji za naprostou zrůdnost a anachronismus, hlasoval jsem tenkráte proti, ale bylo nás málo. Takže se nedivme, co jsme chtěli, to máme.
Lék na současný stav neznám, myslím, že zejména všeobecná morální rakovina je již příliš rozšířena na to, aby ji bylo možné nějak účinně léčit byť progresivní chemoterapií.
Pokud snad někdy v dohledné době propukne nějaká další revoluce - povídá se ledacos, tak pravděpodobně beze mě, tentokráte už to nechám na mladších.
Příští parlamentní volby, jak to tak vypadá, patrně vyhrají komunisté, ale naší zemi to, řekl bych, nijak ani v tom nejmenším nepomůže.
Na druhou stranu bych ani v této prapodivné době nikdy neříkal nikdy, vždyť kupříkladu řada zemí po druhé světové válce vzešla takřka z úplného popela a zase až tak nejúplněji zle na tom snad ještě nejsme, že.
Takže s optimistickým zvoláním : hůře než včera, lépe než zítra vzhůru do dalšího pilně pracovního listopadového dne, vždyť kolik jen potřebných čeká na naše daně, že !
A přátelé, nečtěte tolik noviny a nečumte tak často do ´bedny´ na zprávy, nedělá vám to dobře !“