Najednou člověk zahlédne tu vzácnost a křehkost lidského života…

Víte, že.. Domácí hospicová péče je služba, která umožňuje těžce nemocnému strávit poslední dny života doma, v kruhu svých blízkých. Předpokladem je aktivní spolupráce rodiny, k pacientovi dochází několikrát denně speciálně vyškolené sestry a péče vychází nejen z doporučení lékaře, ale i z potřeb pacienta a rodiny. Více na www.uo.charita.cz.

Strávit poslední chvíle života se svými blízkými. To přesně je cíl domácí hospicové péče, kterou poskytují zdravotní sestry z Oblastní charity Ústí nad Orlicí. „Pro nás v Charitě má život velkou hodnotu a usilujeme o to, aby jej každý člověk prožil důstojně a kvalitně až do konce," podotýká vrchní sestra domácí hospicové péče Petra Kaplanová.

S tím, že život končí, se ne každý dokáže smířit. Ať už přímo umírající člověk, nebo jeho blízký. Myšlenka euthanasie napadne asi každého, ne každý ji ale dokáže vyslovit… „Za poslední čtyři roky jsem se s žádostí o euthanasii setkala dvakrát. Žádala nás o to třeba jedna devadesátiletá paní, říkala, že ji nebaví život, že nikoho nemá a všechno ji bolí," vzpomíná Petra Kaplanová, která seniorce vysvětlila, že hospicová péče je právě důstojné doprovázení ke konci života, nikoli jeho ukončení. „Ta paní měla problémy jako každý druhý starý člověk, ale trpěla tím, že nemá rodinu, cítila se opuštěná," doplňuje zdravotnice.

RODINA JE ZÁKLAD

„Naše zkušenosti mohu zobecnit tak, že nejdůležitější je rodina a fungující vztahy. Pokud je dobře vedená hospicová péče, to znamená, že pacient netrpí nesnesitelnými bolestmi a je s ním důstojně zacházeno, a pokud má kolem sebe své blízké, tak, i když ví, že umírá, nemá tendenci si život zkracovat. S takovým případem jsem se nesetkala," říká Petra Kaplanová. Podle jejích slov o euthanasii často mluví zdraví lidé. „Ale když sami onemocní nebo se třeba doma starají o nemocného tatínka, najednou vidí vše trochu jinak. Najednou člověk zahlédne tu vzácnost a křehkost lidského života…," uzavírá vrchní sestra. 

Proti: Marie Svatošová, lékařka, spisovatelka, publicistka, zakladatelka českého hospicového hnutí

Nepotřebujeme zákon o eutanazii, nýbrž dostupnou hospicovou paliativní péči (tišící léčba pacientů s nevyléčitelnou chorobou v pokročilém stadiu – pozn. red.), ujasnit si pojmy a uzdravit mezilidské vztahy. Většinu důvodů žádostí o eutanazii lze vyloučit. Bolestí už zastánci jejího uzákonění neargumentují, protože vědí, že je léčitelná. Problém nekvalitní péče lze řešit stížností u České lékařské komory či zdravotní pojišťovny. Dovolit nemocnému přirozeně zemřít na jeho nemoc někdo mylně nazývá eutanazií. Většina lidí po vysvětlení pojmů a možností paliativní medicíny názor mění 
a eutanazii, správně pochopenou jako smrt z rukou lékaře (!), odmítá.

MILOSRDNÉ LŽI

Nevyrovnanost s vlastní smrtelností vede mnohé lékaře k tomu, že se uchylují k tzv. milosrdné lži a marné léčbě, působící víc utrpení než užitku. Neukončí včas zbytečnou, pacienta příliš zatěžující léčbu, a nenabídnou mu paliativní léčbu v hospici. Naše legislativa plně respektuje autonomii pacienta. Ten podepisuje „svobodný informovaný souhlas". Nemusí podstoupit všechno, čeho je současná medicína technicky schopna, a lékař to musí respektovat. V krajním případě lze podepsat reverz. Pro případ, že 
v budoucnu nebudu schopna o sobě rozhodovat, mohu využít institut „dříve vysloveného přání".

PROBLÉMEM JE „OTRÁVENOST ŽIVOTEM"

Už to tu někoho nebaví, všude byl, všechno má, možná mu chybí jen přátelé a je sám, protože v životě investoval do všeho, jen ne do mezilidských vztahů. 
A proto by se měl jeho lékař stát katem?

Ve společnosti, v níž se daří „šmejdům" vnutit seniorům hrnec za dvacet tisíc, nedočkavý dědic snadno přesvědčí dědu, aby „dobrovolně" požádal o eutanazii. Takovému zneužití žádný zákon nezabrání.

Pro Milan J. Hamerský, právník, spoluautor návrhu zákona 
O důstojné smrti

„Chtěl bych umřít jako můj dědeček ve spánku s úsměvem na rtu, ne v hrůze jako dvacet lidí, které vezl v autobuse." Humor je jeden ze způsobů, jak se vyrovnat se strastmi života. Skupina poslanců z několika klubů předložila návrh zákona O důstojné smrti. Jeho cílem je umožnit umírajícím rozhodovat o sobě až do konce a případně důstojně ukončit život s pomocí lékaře. Osoba žádající o asistovanou sebevraždu musí být smrtelně nemocná v terminálním stadiu. Asistovaná sebevražda je poskytnutí léků osobě, 
s jejichž pomocí si tato sama způsobí smrt. S eutanazií návrh počítá pouze pro případ, že by umírající nebyl již sám schopen ukončit svůj život.

MÁM PRÁVO ROZHODOVAT O SVÉM ŽIVOTĚ?

Vyhýbání se bolesti je lidskou přirozeností. Lze ji léky
dostatečně zmírnit či úplně odstranit? Mám právo rozhodovat o svém životě a jeho případném ukončení? Zde se neshodnou zastánci života jako daru od vyšší síly a života jako osobní zodpovědnosti každého jednotlivce. Řada lékařů respektuje povinnost lékaře mírnit utrpení, neprodlužovat zbytečně bolest a respektovat přání pacienta. Dnes však nemohou legálně pomoci.

SPOLEČNOST 
JE PŘIPRAVENA

Při přijetí zákona O důstojné smrti hrozí opačný problém než zneužití, pokud budou pravidla nastavena příliš komplikovaně, pak budou obcházena. Jsem hluboce přesvědčen, že společnost je připravena přijmout obdobnou normu, jaká platí od roku 2002 v Belgii a Nizozemsku. Mnoho let průzkumy ukazují, že dvě třetiny občanů si přejí přijetí předloženého zákona. Není tedy na co čekat. Odpůrce žádné argumenty nezajímají. Pro legalizaci eutanazie existuje mnoho dobrých důvodů jak morálních, tak praktických. Nastolení jasných pravidel odstraní excesy, pomůže zvýšit důvěru mezi lékaři, nemocnými, jejich příbuznými 
i v celé společnosti.