Půlkulatý pětatřicátý rok ve službách uměleckoprůmyslové školy letos slaví její současný ředitel a také absolvent Zdeněk Rössler. Zkušený pedagog, který začínal jako učitel odborného výcviku, sedí v ředitelské kanceláři tři roky. A jak přiznává, jsou chvíle, kdy by papírování a boj o finance vyměnil za katedru či manuální práci. „Dost často mívám myšlenky, že by mi v dílně bylo líp. A musím říct, že do ní často utíkám,“ přiznává v rozhovoru.

Pětatřicet let v jedné škole, to už je pořádný kus života. Vyučoval jste vůbec někde jinde?

Pro mě se stala tato škola jedinou institucí, kde působím. V roce 1971 jsem ji absolvoval, po vojně jsem sice nastoupil do Perly v Doudlebách nad Orlicí, ale odtud jsem brzy přišel zpět sem.

Vysokoškolské studium jste tedy absolvoval až poté?

Já patřil mezi ty, kteří v té době netoužili po vysokoškolském vzdělání. Jenže člověk velice brzy zjistí, že vzdělání přeci jen má svůj význam a je důležité. Začal jsem už na vojně a poté studoval při zaměstnání libereckou techniku. Šlo o dálkové studium, při práci bylo dost náročné.

Na druhou stranu dnes se často na vysokých školách říká, že se dálkařům ledasco odpustí a nároky nejsou takové. Za vás nikoliv?

To je asi dost zkreslený názor. V době, kdy jsem studoval, se spíše předpokládalo, že by měl dálkař zvládnout něco navíc, protože k teorii měl již praktické poznatky. Přednášky pro nás neexistovaly, pouze konzultace. Museli jsme zvládat to co studenti denního studia, zkoušky jsme často psali společně. Vysokou školu jsem dodělal v roce 1980.

Vojna, Perla, studium techniky, to není zrovna obvyklá cesta učitele za katedru. Šlo tedy ve vašem případě spíše o shodu náhod?

V podstatě ano. Škola tehdy sháněla vhodného učitele a vzhledem k tomu, že jsme byli docela šikovní žáci, tak si na mě bývalí kolegové vzpomněli. A dostal jsem nabídku.

Hodně pedagogů si vzpomene na svou první vyučovací hodinu, patříte mezi ně?

Začínal jsem jako odborný učitel v dílnách, výuka tam byla poněkud bezprostřednější. Učitel musí žákům dokázat, že taky něco umí, takže se mi tam asi lépe získával určitý respekt. A to se mi potom za katedrou při výuce teoretických předmětů hodilo.

Zvláštní, to by mě asi nenapadlo.

Musíte si uvědomit, že jsme byli typická průmyslovka. V době, kdy jsem přišel, byl převis poptávky po studiu obvykle dvojnásobný, jednoznačně se jednalo o výběrovou školu. Přicházeli sem žáci, kteří skutečně měli zájem u nás studovat. Bez ohledu na to, co se s českým textilním průmyslem v poslední době stalo, řadu let patřil k odvětvím, která potřebovala kvalifikované lidi.

A v Ústí dvojnásob, vždyť se mu přeci přezdívalo český Manchester.

Přesně tak. V tomto směru to pro nás bylo jednodušší. Po celé republice jsme měli plno absolventů, studovat sem chodily i jejich děti. Historie školy je v tomto ohledu pozoruhodná, byla to taková rodinná tradice, kterou se nám dlouho dařilo udržovat.

Liší se hodně studenti, které jste zažil dejme tomu před třiceti lety a nyní? A pokud ano, v čem přesně?

Rozdíly, které jsou, odrážejí myslím změny ve společnosti. Není to o tom, že by žák byl ze své podstaty jiný. Jde o to, že vnější podmínky ovlivňují jeho aktivitu, přístup ke studiu.

Tedy větší šance, větší možnost sklouznout, rozumím tomu dobře?

Možná tak. Jde ale o celou řadu dalších faktorů. Osobně za jeden ze závažných, který na české žáky negativně působí, považuji odchod na víceletá gymnázia.

Proč?

Mělo by fungovat to, že na gymnázia bude odcházet část populace, která má předpoklad pro úspěšné studium na vysokých školách. Bohužel systém je nastaven tak, že na ně jdou i žáci, u kterých toto neplatí. K neuspokojivé situaci přispívá i vzdělávací nabídka, dospělo se k tomu, že všichni chtějí maturitu a nikdo nechce pracovat rukama. Technické obory jsou na tom z hlediska zájmu hůř, a to nemluvím o učebních.

Nezní to zrovna moc příjemně.

Víte, já mám pocit, že dnes panuje přesvědčení, že dělat rukama je něco špatného. Jenže to není pravda. Naopak pokud je manuální práce kvalitní a kvalifikovaná, tak vytváří nějaké hodnoty. Je vidět, dnes a denně ji potřebujeme.

Žáky už jsme probrali docela podrobně, zapomenout bychom neměli ani na učitele. Jak by vypadalo jejich porovnání před třiceti lety a nyní? Liší se třeba nějak začínající a „mazáci“?

Rozdíly určitě jsou, ale nijak propastné. Opět vyplývají z toho, co se změnilo ve společnosti. Jestliže v minulých letech pedagog měl jakousi společenskou prestiž, tak ta se postupně vytrácí, dnes je daleko menší.

Napadá mne otázka trochu do pranice, na odborných školách dvojnásob. Může být dobrým pedagogem někdo, kdo tento obor nestudoval?

Může, přesto by si měl doplnit některé pedagogické zásady nutné pro práci. Já bych to ale otočil, odborného učitele nenajdu na pedagogické fakultě. Najdu ho mezi odborníky a musím jej vést, aby pedagogicky zrál. Nakonec i naše zákonné normy to tak definují, je potřeba si doplnit učitelské vzdělání.

A teď už přišel čas nahlédnout „pod pokličku“ ředitelování. Změnilo se pro vás, v souvislosti s touto funkcí, za poslední tři roky hodně?

Pro mě se moc nezměnilo zejména proto, že jsem hodně let dělal zástupce ředitele, měl jsem na starost odborné vzdělávání a ekonomiku školy. Tyto věci musím řešit dál, celkově práce trochu přibylo. A samozřejmě neustále přibývá administrativy. Řešíme věci, kterými jsme se před pěti, deseti, patnácti lety nemuseli zabývat, někdy je toho přespříliš.

Neměl jste někdy chuť dát papírování vale a vrátit se zpátky za katedru?

Dost často mívám myšlenky, že by mi v dílně bylo líp. A je fakt, že do ní často utíkám.

Na to jsem se také chtěl optat, prý jste dost zručný. Umíte si při manuální práci odpočinout, přijít na jiné myšlenky?

Pro mě to odpočinek je. Musím u práce přemýšlet, potřebuji, aby byla tvůrčí. Ne, že bych se postavil k pásu a byl u něj spokojený, to určitě ne (úsměv). Dokážu si ale udělat třeba kompletní rozvod elektřiny a vody, jsem schopen vzít do ruky zednickou lžíci, opravím si, co potřebuji. A těší mě to, vidím za sebou kus práce a na chvíli přestanu myslet na jiné věci.

Dokážete zavřít v hlavě dveře od ředitelny a otevřít je až druhý den ráno?

Je to těžké, moc mi to asi nejde, snad jen na určitou chvíli. V poslední době jsem se kvůli tomu vrátil k jednomu koníčku, který jsem měl před mnoha a mnoha lety.

A sice?

K rybařině, ona je totiž o klidu. Člověk je u vody sám, vnímá své okolí, krásné ráno, večer nebe plné hvězd. Je to hotový balzám.

Co říkáte, mi připomíná poetiku Oty Pavla, jeho knihy o Berounce a rybaření.

Je to tak. Navíc v posledních letech se některé věci změnily, souvisí to se zlepšeným stavem životního prostředí. Voda je čistší, příroda se vzpamatovává. Například když v řece najdete raka, už to o něčem svědčí.

Každý rybář se rád pochlubí svým největším úlovkem, kolik měl ten váš?

(smích) Já začal teprve nedávno, v podstatě od června letošního roku. V sezoně se mi podařilo chytit štiku, co měla osmdesát centimetrů. Z hlediska rybářů, kteří roztahují ruce, nic moc, ale pro začátečníka úspěch a zážitek.

Krom rybaření, pokud vím, také rád cestujete. Máte nějakou oblíbenou destinaci, kterou byste doporučil?

Rád se vracím na místa, kde se mi líbí. Jsem nenáročný turista, hodně cestuji autem, nepotřebuji pětihvězdičkové hotely. Nejraději v posledních letech jezdím do Itálie, přilnul jsem k Lago di Garda.

Nebojíte se za volantem, když je kolem plno horkokrevných Italů?

Naopak, já bych řekl, že patří k nejlepším řidičům. Jedete po dálnici D1 z Prahy do Brna, potkáte za dvě stě kilometrů pět havárek. Po italské dálnici ujedete patnáct set a neuvidíte ani jednu. A to není zkušenost z jedné cesty. Italové umí jezdit možná proto, že jejich děti už od mala lítají na mopedech. Přestože jsou horkokrevní, mají předvídavost a umí být ohleduplní.

Od rybaření a cestování zpět k pedagogice. Když se ohlédnete za startem letošního školního roku, byl v něčem výjimečný, lišil se od těch ostatních?

Každý je svým způsobem jedinečný a vždy je něco jinak, nabíhají nové obory, přicházejí nové tváře. Začátek letošního školního roku byl zvlášť složitý, protože jsme dokončovali proces přesunu pracoviště odborného výcviku z Hnátnice do Ústí. Krom toho jsme uvolňovali část prostor ve Špindlerově ulici a připravovali podmínky pro dům dětí a mládeže. Dále jsme museli řešit havárie topení, údržbu komínů a tak dále. Bylo toho skutečně dost, i během letních prázdnin museli někteří kolegové ve škole strávit hodně času, abychom v září bez problému zahájili.

Takže vaši podřízení bez nadsázky prokázali, že je pro ně ústecká „textilka“ něco víc než jen práce, která se zazvoněním končí.

Určitě, naše práce není o tom, že padla a jdeme. Spíš mě trochu mrzí, že si někteří z žáků tyto věci neuvědomují, jdou mimo ně. Neberou školu jako svoji, ale pouze jako místo, kde musí denně nějaký čas být. A podle toho se k němu kolikrát chovají.

Co máte přesně na mysli?

Například nepořádek ve třídách a na chodbách, který musíme neustále řešit. Přitom by se žáci určitě chtěli pohybovat v prostorách, které budou mít nějakou úroveň. A my bychom rádi investovali prostředky spíše do zlepšování podmínek, než na opravy.

Jenže co si budeme povídat, ani s financemi a obecně situací v českém školství to nevypadá dvakrát růžově. Jak ze své pozice vnímáte vývoj posledních let, jaké dojmy ve vás vyvolává?

Musím říct, že jsem dost rozpačitý. Chápu, že je nutné udělat něco proto, aby se české školství vrátilo na pozice, které kdysi mělo. Týká se to materiálního zabezpečení, úrovně vzdělávání a uplatnění žáků. Problém našeho školství je, že se některé kroky dělají izolovaně. Řešíme státní maturity, tedy výstup, a neřešíme vstup. Jestliže na některé školy přicházejí žáci s větším studijním nadáním a na jiné s nižším, pak stejné hodnocení na výstupu ukáže úroveň žáka. Ale nemohu tak hodnotit úroveň školy.

A jak tedy?

Podle přidané hodnoty. Pokud se škola, kam přišli žáci s menším studijním zájmem, přiblíží školám s těmi nejlepšími, pak je nutné říct, že podala kvalitnější výkon. Přidala větší hodnotu k tomu, s čím žák přišel. V tom vidím základní problém.

Jsou nějaké další?

Nemůžeme v systému s různými druhy vzdělávání připustit jenom jednu hodnotící úroveň. Žák, který přijde na střední odbornou školu, musí nyní k maturitě zvládnout všechno to co jeho kolega na gymnáziu. Jenže porovnejte hodinové dotace a zjistíte, že ve výsledku srovnáváte nesrovnatelné. Pro studenty středních odborných škol je stejná maturita ranou pod pás. Domnívám se, že na gymnáziích by měla být jednoznačně vyšší úroveň maturitní zkoušky.

Zkusím to ale trochu otočit. Není jednodušší ubrat počet maturitních oborů a vrátit do hry učňovské školství?

Tak určitě, ale musíte ubrat také na gymnáziích. Jestliže nyní jsou kraje, kde se počet žáků na gymnáziích pohybuje kolem třiceti procent, je jasné, že na střední odborné školy už tolik žáků nezbývá.

Přesto má ústecká „umprumka“ hodně přes čtyři sta žáků a přes sedmdesát pedagogů. Co zásadního je v následujících týdnech a měsících čeká?

Charakteristickým rysem současné doby je boj škol o žáky. Já však nechci boj za každou cenu, ale seriózní nabídku. Nikoliv licitace, kde co nejlépe zakotvit. Žáci by měli mít motivaci se o své místo porvat.

Takže častý dotaz „berete bez přijímaček“?

Těch už tolik není, vešlo ve známost, že Pardubický kraj bude v přijímacím řízení pokračovat. Měnit se budou pouze některá dílčí kritéria. Problém je, že mnohé z krajů na toto řešení, které považuji za správnou cestu, dosud nepřistoupily.

Krom boje o žáka, který zmiňujete, dojde jistě i na další zajímavé momenty, že?

Začal bych asi ve vzdělávací oblasti. Školní vzdělávací programy budou postupovat do vyšších ročníků, budeme se soustředit na vyhodnocení jejich dosavadního průběhu. Poznatky bychom rádi využili pro případné změny tak, aby výsledky vzdělávání odpovídaly potřebám a požadavkům zaměstnavatelů i vysokých škol. Rádi bychom se udrželi na určité úrovni vybavení a učebních pomůcek.

Samotný areál v Zahradní ulici se dočká nějakých výraznějších změn?

Plánujeme postupně výměnu oken a opravy fasád, chceme se pokusit o postupnou výměnu školního nábytku.

Máte i nadále v plánu hojnou účast školy v nejrůznějších projektech?

To každopádně, ať už národních, nebo mezinárodních. Mým přáním je, abychom zvýšili aktivity v oblasti účasti na nejrůznějších soutěžích a školních přehlídkách. A mám na mysli nejen výtvarné obory, ale i technické.

Úplně na závěr, co byste popřál čtyř set šedesáti žákům uměleckoprůmyslové školy a více jak sedmdesáti pedagogům, kteří je mají na starost?

Co bych popřál? U každé skupiny je to trošku jiné. Pedagogům bych popřál vnímavé žáky, takové, kteří se chtějí dozvídat nové věci. Také bych jim přál, aby mohli pracovat v odpovídajících podmínkách a aby jejich práce měla odpovídající společenské ohodnocení. Žákům bych v prvé řadě popřál dobré a kvalitní učitele a to, aby mohli v praxi nebo při dalším studiu uplatnit většinu toho, co se ve škole naučili.

JAN POKORNÝ

Autor je externím redaktorem Orlického deníku a pedagogem Střední školy uměleckoprůmyslové Ústí n. O. Rozhovor vyšel v premiérovém čísle školního časopisu.