Povídáme si ve společenské místnosti, u stolu sedí nad čajem i několik jejích dětí, které si rozhovor nechtějí nechat ujít. „Ale nebudete mi do toho povídat,“ varuje je maminka. Poctivě si zacpávají uši, ale moc dlouho jim to nevydrží a chrlí na mě své zážitky z Domova i ze školy: „Nelíbí se mi tu boubela, neuklízí si po sobě kuželky… Naše paní učitelka tady v Žamberku nemá ráda děti z azyláku, je na ně alergická. Když mají děti stejně chyb jako já, já dostanu čtyřku a ostatní jen dvojku nebo trojku, je nespravedlivá… Nejdou mi diktáty, musím hodně číst, potom budu umět i diktát… Chtěl bych už odtud pryč. Táta bydlí na ubytovně, kde ale nemůžou být děti…“

Po scénce s opakovaným otevíráním dveří a vzájemným žalováním, kdo je zrovna otevřel, se nakonec matce daří dostat děti ven. Dozvídám se, že partner zmlátil nejen ji, ale i některé děti. „On rád pije a je agresivní, hlavně proto jsem tady. Taky po mně chtěl peníze, takže se mi stávalo, že mi nezbývalo na jídlo a na věci pro děti do školy,“ rozpovídává se žena, která ale svému partnerovi-násilníkovi dala už nespočet nových šancí. Podala návrh na rozvod a teď se zřejmě snaží přesvědčit sama sebe, že je nejvyšší čas na definitivní rozhodnutí: „Pokud by to bylo zase ve stejných kolejích, nemělo by to cenu. Zvládla bych to s dětmi sama. Musím se rozhodnout. Jednou děti mám, tak je nenechám, aby se o ně staral někdo jiný než já. Je jich sice dost, dají zabrat, ale mám je ráda všechny. To rozhodnutí je na mně. Pomohlo by mi, kdyby šel partner do vězení.“