To kamarádství mezi nimi začalo, jak chlapi říkávají, někdy po vojně. Zažili toho spolu moc, nejen oni, ale také jejich rodiny. Absolvovali i společné dovolené…
Před deseti lety toto pouto ještě dál získalo na výjimečnosti. Zdeněk věnoval Václavovi svou ledvinu.
Ústeckého právníka Václava Felgra zradilo zdraví. Už od roku 2000 musel řešit problém, který zásadně změnil kvalitu jeho života. Dočasným řešením byla pravidelná dialýza, jak ale vzpomíná, postupem času byl častěji v ústeckém dialyzačním středisku než doma. „Někdy jsem měl pocit, že mě už domů jen půjčují na návštěvu,“ říká dnes s úsměvem.
Zhruba po osmnácti měsících dialýzy mu vedoucí lékař střediska Petr Gorun oznámil, že pro něho má vhodného dárce. „Bylo to určitě překvapení. Příbuzenské dárcovství nebylo v naší rodině možné, byl jsem zařazený v mezinárodním systému čekatelů, netušil jsem, odkud ledvina může ´přijít´. Až mi pak pan doktor řekl, že je to Zdeněk Polák. Já jsem to nevěděl, se Zdeňkem jsem se vídával poměrně pravidelně, ale neřekl mi nic. Ještě ten den jsem za ním mazal, ale moc jsme toho nenakecali. Ten pocit se dá těžko slovy vyjádřit. Ale přál bych každému, kdo se do podobné situace dostane, aby něco podobného mohl prožít. A přiznám se, že dodnes přemýšlím o tom, zda bych to dokázal i já,“ vypráví Václav Felgr.
„Věděl jsem, že to jde a věděl jsem, že Vaškovi ledvinu chci dát. Chodil jsem na řadu vyšetření a vždycky se mě ptali, jestli pokračujeme. A já jim pokaždé odpovídal, že ano, ať se mě už neptají,“ popisuje své rozhodnutí Zdeněk Polák, který pracuje jako nástrojař v elektrizaci železnic.
Jak dodává, měl dostatek informací o tom, že právě transplantace od žijícího dárce, příbuzných či emočně spřízněných osob, má zásadní vliv na délku a kvalitu života transplantovaného pacienta. A o svém rozhodnutí nikdy nezapochyboval.
Transplantace se uskutečnila přesně před deseti lety v pražském „Ikemu“. Pro Václava Felgra znamenala návrat do normálního plnohodnotného života, Zdeňka Poláka v dalším životě nijak neomezila. „Jezdím každého půlroku na prohlídku a je pro mě příjemné slyšet, že jsem zcela zdráv,“ říká dárce.
A jak by charakterizovali svůj vztah? „Moje bývalá třídní učitelka, když se to o nás dozvěděla, řekla: no, to jsem viděla naposledy ve Vinnetouovi, jste takoví ´pokrevní bratři´. Něco takového asi u nás je, ta vazba je určitě hlubší,“ zamyslel se Zdeněk Polák. Václav Felgr přikyvuje.
Jejich příběh je výjimečný. A také ukazuje cestu, která může být nadějí pro mnohé nemocné. Dárcovství orgánů u nás není zdaleka tak rozvinuté, jako je tomu například v USA nebo západoevropských zemích. Možná chybí informovanost a příklady. Jeden tedy předkládáme…