„Výstava byla zapůjčena z Technického muzea v Brně a věci, které jsou na ní k vidění, vznikaly zejména na setkání kovářů v Těšanech," informovala produkční ústeckého muzea Petra Zeidlerová. První zmínky o damascénské oceli, zvané také damašková nebo damašek, pochází z první poloviny prvního tisíciletí před naším letopočtem z oblasti Indie a Srí Lanky. Přesné výrobní postupy se nedochovaly. „Damaskové kovářské výrobky vznikají tak, že se skují dohromady vrstvy tvrdé oceli a měkkého železa s nižším obsahem uhlíku. Takto vzniklý výrobek se pak vyleští a povrch se leptá kyselinou. Ta má různé účinky na různě tvrdé materiály, takže povrch výrobku pak zdobí krásná struktura," řekl Deníku Rostislav Fabiánek z Technického muzea v Brně.

Výstavu o historii a současnosti damascénské oceli muzeum doplnilo o ukázky z tvorby místních kovářů Františka Bečky, Lubomíra Hamříka a Adama Langra. V Hernychově vile bude přístupná do 17. dubna.

Kovář sbírá sošky kovářů 

František Bečka.

Umělecký kovář František Bečka, který má kovárnu a ateliér v České Třebové, vystavuje v ústeckém muzeu nejen některá svá díla, ale i pozoruhodnou sbírku sošek kovářů.

Když se řekne damascénská ocel, co se vám vybaví?
Spousta práce. Taky jsem si tu techniku vyzkoušel, mám za sebou pár nožů i mečů. Chtěl jsem to zkusit, zda to dokážu. Dokážu to, ale ty materiály dávat do sebe, skovávat je, brousit, znova přejet a znova skovávat… šílená práce, která trvá měsíce.

Na čem aktuálně pracujete?
Mám rozdělaných několik zakázek, zábradlí ke srubu ve tvaru stromu, lustr v gotickém stylu do dřevěného kostelíka a budu znovu dělat fontánu pro jeden domov pro seniory, kterou před několika lety ukradli. Rýsuje se také práce na dvou sochách. Pak drobné věci, krbové nářadí a podobně. Myslel jsem si, že až budu v důchodu, budu odpočívat, ale není čas. (úsměv)

Slyšela jsem, že jedna se sošek kovářů, kterou právě vystavujete v muzeu, má zajímavou historii.
Asi před pěti lety jsem přijel do Pardubic do jednoho bazaru a přišla tam paní, která z tašky vybalila sošku kováře. Okamžitě se mi zalíbila a ihned jsem ji koupil. Paní jsem pak dohonil na chodníku a zeptal se jí, zda něco o sošce neví. Povídala, že to byl její pradědeček – kovář, který odešel někdy v roce 1880 do Ameriky. Asi dva měsíce tam plul lodí. V Americe se chytil, měl kovářskou firmu a vydělal obrovské jmění. Sošku si nechal odlít. Údajně měla kdysi zlaté kladivo. Já jsem to současné zkoumal, bohužel, je jen mosazné (úsměv). Jeho příběh je důkazem toho, že i obyčejným kladivem se dá vydělat majetek. Pradědeček té paní se pak někdy v roce 1912 vrátil do Čech, musel na vojnu a padl ve válce.

(daf, kži)