Depka a Radost – tak v práci přezdívají Michaelu Němcovou a Veroniku Štusákovou z Ústí nad Orlicí. Obě si po páteční směně na chvíli zdřímly, pak nasadily botasky a vyráží na společný sraz na Mírovém náměstí. V půl šesté odpoledne už Michaela alias Depka trpělivě čeká na svou kolegyni. „V batohu mám jen oříšky a sýrové nitě. Při takovém výkonu je lepší příliš nejíst. Stačí cukr a sůl,“ vysvětluje. Pozoruje ji přitom její dcera, která už je prý na podobné extrémní sportovní výkony maminky zvyklá.

„Kudy přesně půjdeme, nevím. Mám vypsané body, podle kterých se budeme řídit. Vyrážíme určitě směr Žamberk,“ popisuje s šibalským úsměvem Michaela a vyhlíží během toho Veroniku. Vybrat si pro podobné akce vhodného parťáka je prý základ úspěchu.

Strategie je jasná. Ujít, co největší kus cesty co nejdříve a v noci si na cestu posvítit čelovkami. Po patnácti minutách na místo setkání přijíždí také Veronika, jejíž úsměv od ucha k uchu svědčí o tom, že se na dobrodružství těší. Její batoh je podstatně lehčí, než ten Míšin. Nese s sebou jen svršky na převlečení a nezapomíná také na energetický drink v podobě čtyř plechovek šumivého vína. „Po každých dvaceti kilometrech si dáme jednu,“ motivuje sebe i Míšu.

https://www.kontobariery.cz/Pribehy/Komu-muzete-pomoci/Osobni-asistence-pro-Jenika

A když už se chtějí obě pomalu vydat na cestu, povšimne si Míša, že kolegyně a kamarádka v jedné osobě nemá hůlky. Veronika alias Radost pak jen pobaveně zakleje, zapochybuje nad nutností mít je na stokilometrové trase s sebou. Po chvilce rozmýšlení se ale otáčí a přeci jen pro trekingové hole domů zajede. Za pár minut je zpátky, a tak obě mohou vyrazit za dobrodružstvím.

Zhruba na polovině cesty je čeká Velká Deštná, kde se plánují zastavit a rychle posnídat. Na batohy už jen špendlí plakát s mottem svého pochodu. „S Depkou a Radostí Jeníkovi pro štěstí.“

Pokud vše půjde podle plánu, po asi 20 hodinách je v obci Hynčice na Náchodsku bude čekat Jeník. Třináctiletý chlapec, kterému před pěti lety diagnostikovali atypický autismus. Ten se projevuje zejména v sociální oblasti, a to sice vysokou úzkostí, negativismem, doslovným chápáním vyřčeného a tak zvaným černobílým vnímáním světa.

Jeníkova maminka svého syna každý den vozí do 80 kilometrů vzdálené speciální školy v Hradci Králové. A protože je maminkou samoživitelkou, nemůže si dovolit zaplatit Jeníkovi osobního asistenta. Pomocí Konta bariéry tak shání finanční prostředky na asistenta, jenž by Jeníkovi pomohl lépe navazovat sociální vztahy a prožívat aktivity, které mu sama maminka nabídnout nemůže.

A právě tuto sbírku Verča s Míšou svým pochodem podpoří. Jeníkovi nesou nejen vysněnou knížku, ale tak menší finanční obnos a ochuzeni nebudou ani chlapcovi mladší bráškové, pro které je v batozích obou sportovkyň dárek schován také.