VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Deník Jana Buriana vypráví o hrůzách války i přátelství

Výstava Dva kamarádi představí deník Jana Buriana a fotografie Antonína Fuchse

15.4.2016
SDÍLEJ:

Ukořistěné střelivo italské u Udine. Vlevo Antonín Fuchs.Foto: Antonín Fuchs

Žamberk - Úhledné drobné písmo popisuje každodenní realitu sočské fronty. Líčení umírání kontrastuje s vylisovanými květy nebo vloženými vstupenkami do polního kina. Voják Jan Burian se svěřuje, že má hlad a bolí ho nohy. Přesto píše. Sedm sešitů deníku s fotografiemi dodnes spolu se vzpomínkami na dědu uchovává jeho rodina. Podělí se o ně s veřejností na výstavě Dva kamarádi, jež bude v Muzeu Žamberk zahájena v neděli 24. dubna.

Jaroslav Čada.

„Soubor má úžasnou vypovídací a historickou hodnotu. Říkal jsem si, že by bylo škoda ho veřejnosti nepředstavit. A to nejen jako deníky a fotky z války, ale také jako příběh dvou lidí, které válka spojila, ale kteří se po válce už dál nepotkávali. Záleží, kdo si co na tom vezme." Jaroslav Čada

Po sto letech deníky vydaly tajemství. Jaroslav Čada, jehož vášní je vojenská historie, četl mezi řádky a odhalil (ne)obyčejné přátelství řadového vojáka a uznávaného fotografa. Přátelství, díky kterému vznikl soubor deníků a fotografií, jenž má mimořádnou vypovídací hodnotu o životě vojáků za první světové války.

Ten příběh si musel o pozornost říct. A to hned dvakrát. Když mistrovický kronikář Ladislav Svoboda poprvé ukázal fotografie z fronty Jaroslavu Čadovi ze Studeného, ten album prolistoval a odložil, protože nenašel místní rodáky. Když mu ale náhoda po pár týdnech do cesty přivedla vnuka autora deníků a v rukou znovu držel fotografie z války, příběh ho zaujal. Týden strávil skenováním obrázků a čím dál víc se nořil do jejich popisů i deníků, s nimiž tvořily hodnotný celek. „Jak se obyčejný voják mohl dostat k takovým fotografiím? Jsou živé, navazují na sebe…" kladl si Jaroslav Čada čím dál víc otázek, které mu nedaly spát. Klíč k odpovědi našel na fotografii podobence, kterou Burianovi na frontu poslal jakýsi Tonda. Na snímku bylo razítko fotoatelieru Antonína Fuchse z Hronova. Chvíle hledání na internetu Jaroslava Čadu v jeho pátrání posunula k Borisu Ekrtovi, který v roce 2010 v muzeu v Náchodě připravil o Fuchsovi výstavu. „Poslal jsem mu nalezenou podobenku s domněnkou, že autorem fotografií z války by mohl být Fuchs. Jako odpověď mi přišel téměř totožný portrét, jen se na něm Fuchs dívá jinam," vzpomíná s úsměvem Jaroslav Čada.

Nález Borise Ekrta potěšil. Fotografie totiž hronovského fotografa ukazují v jiném světle. Až dosud byl známý především jako portrétista. U Aloise Jiráska dokonce požíval tak velké důvěry, že se stal jeho dvorním fotografem a pořizoval i fotografie z jeho soukromí, což se podařilo málokomu. „Tato válečná kapitola je v jeho tvorbě něco nového a neznámého, protože po návratu z vojny svým rodinným příslušníkům o válce skoro nic neříkal. Z tohoto důvodu poskytuje spojení jeho fotografií a Burianových deníků nový pohled na jeho tvorbu," zdůrazňuje Boris Ekrt.

Skoro úsměvné je, že autor deníků svého parťáka fotografa až na jedinou výjimku nikde nejmenuje. Proč taky, vždyť ho znal… Jen 13. dubna 1917 si zapsal: Byl jsem s naším Fuchsem fotografovat. Také proto zůstalo přátelství potomkům Jana Buriana i Antonína Fuchse skryto.

Pohled do deníků budí otázku: Proč? Proč si obyčejný voják Jan Burian, který absolvoval čtyři třídy obecné školy a vyučil se zedníkem, psal systematicky deník? „Abych pravdu řekl, tato otázka mne napadla, když jsem uviděl to úhledné drobné písmo, jímž popisoval zážitky, když jsem v deníku nacházel vylisované květiny, které cestou sesbíral, nebo další předměty na památku," přiznává Jaroslav Čada a svěřuje své domněnky: „Nevím, proč to dělal. Nechtěl bych říkat, že to bylo poselství. Možná jen všechny události a zážitky potřeboval ventilovat, psaní mu možná pomáhalo se s tou krutou realitou lépe vyrovnat."

Historik a ředitel Muzea čs. opevnění, pěchotní srub K-S 14 U cihelny, Richard M. Sicha připomíná také vliv cenzury na psaní deníků. Vojáci v dopisech nemohli popisovat utrpení, a tak svěřovali svoje zážitky a myšlenky do deníků. Psalo je mnoho vojáků napříč sociálními vrstvami. „První světová válka zastihla všechny napříč sociálními skupinami, i osoby, které by se ve svých profesích velmi těžko dostávaly do světa. Byli to zedníci, malorolníci, řemeslníci… Válka je zanesla do Itálie nebo do Ruska, kde to pro ně byl životní šok, životní zkušenost, která pro ně byla natolik těžká, že se z ní potřebovali vypovídat. Své zážitky o utrpení nemohli psát do dopisů kvůli cenzuře, proto měli vojáci tendenci psát deníky a svěřovat se s útrapami do nich. Deníků se dochovala celá řada jak od rakousko-uherských vojáků, tak od legionářů," vysvětluje Richard M. Sicha.

Jaroslavu Čadovi v paměti nejvíc utkvěl pár historek. V jedné Jan Burian popisuje, jak byl svědkem masakru, kdy dělostřelecký granát zabil asi pět lidí. „Naturalisticky popisuje mrtvé, výjevy, zvuky. Komentuje, že mezi mrtvými byl tatík, kterému bylo asi padesát let a měl být spíš doma u rodiny, a ne se někde tahat. Pak lakonicky poznamená, že měl vcelku pěkný pohřeb. Takhle to tam je a dá to vyniknout zrůdnosti, kterou ti lidé zažili," vyzdvihuje na syrových záznamech Jaroslav Čada. Další historku s trochou rozpaků přirovnává k Cimrmanovi, nechce ji tím ale zlehčovat. Jan Burian ve svých denících zachytil, jak byli s kamarády navrženi na vyznamenání, měli oslavu a velitel jim pogratuloval. Přítel Fuchs slavnost doprovodil fotografiemi. „V popiskách stojí: Fotografie z našeho vyznamenání, nejsem tady vidět," cituje z deníků s úsměvem Jaroslav Čada.

Číst si v nich můžeme nejen díky tomu, že je Jan Burian průběžně z fronty posílal domů, ale i díky úctě potomků, kterou k dědečkovi chovají. Díky nim se podařilo uchovat sedm sešitů a na tři sta fotografií, pohlednic a dalších památečních předmětů. A to dnes není samozřejmostí. Jaroslav Čada už při své badatelské práci, když připravoval výstavu o rodácích ze Studeného ve Velké válce, narazil na lhostejnost provázenou i pálením korespondence. „Tohle byl ale jiný příběh," podotýká ke spolupráci s potomky kamarádů z války Miroslavem Mikmekem a Zuzanou Klimešovou.

Výstava Dva kamarádiMuzeum Žamberk
24. 4. - 19. 6. 2016

Výstavu v žamberském muzeu kromě materiálů, které zapůjčili, doplní uniformy, zbraně a jiné trojrozměrné předměty, ale i další fotografie Antonína Fuchse, především portréty Jiráska a Masaryka. „Soubor má úžasnou vypovídací a historickou hodnotu. Říkal jsem si, že by bylo škoda ho veřejnosti nepředstavit. A to nejen jako deníky a fotky z války, ale také jako příběh dvou lidí, které válka spojila, ale kteří se po válce už dál nepotkávali. Záleží, kdo si co na tom vezme," zve na výstavu Jaroslav Čada.

Deníky a alba zůstanou v rodině

Deník Jana Buriana.

Mistrovice Veřejnost bude moci do deníků Jana Buriana a fotografií od Antonína Fuchse, které si přivezl z války, nahlédnout díky vstřícnosti rodiny, která památku na dědečka střeží.

„Deníky bývaly na půdě v dřevěném kufírku, album bylo doma ve skříni. Památka patří k rodině a zůstane v ní," říká rozhodně vnuk Jana Buriana Miroslav Mikmek. Nepochybuje o tom, že věci uchovají i jeho děti a vnoučata.

Dědečka od dětství považoval za svůj vzor. Protože rodiče pracovali, Jan Burian vnoučata vychovával. O válce jim vyprávěl, prohlíželi fotografie. „Byl jsem malý, moc jsem si z toho nevzal, až když jsem deníky sám četl, uvědomoval jsem si, že nám o tom vyprávěl. Třeba i o tom, jak fotografovi pral ve vodě snímky," vzpomíná Miroslav Mikmek.

Jan Burian

Jan Burian.

Jan Burian se narodil 21. března 1891. Absolvoval 4 třídy obecné školy a vyučil se zedníkem. V roce 1913 byl odveden k c. a k. pěšímu pluku č. 98 do Vysokého Mýta. Absolvoval telefonní kurz a poté byl převelen k 20. pěší brigádě. Dvakrát mu byla udělena bronzová Medaile za statečnost, poté obdržel stříbrnou Medaili za statečnost a Karlův záslužný kříž. Po válce pracoval jako poštovní úředník na Slovensku a v Jasině ve východní části Zakarpatské Ukrajiny. V březnu roku 1921 se vrátil do Mistrovic, kde se 7. května 1921 oženil. Pracoval jako zedník a dělník v drážním lomu. Zemřel dne 21. prosince 1973.

Antonín Fuchs

Antonín Fuchs.

Antonín Fuchs se narodil 29. 11. 1874 v Hronově. Zájem o fotografování ho přivedl do Plzně, do filiálky známého pražského fotografa Jana Nepomuka Langhanse, kde se v jeho portrétním ateliéru vyučil a pracoval. 3. listopadu 1900 se oženil s Marií Tischerovou. V roce 1904 se rozhodl přestěhovat s celou rodinou do Hronova, kde si zřídil vlastní soukromý fotoateliér. V roce 1916 byl povolán ve svých 42 letech na vojnu. Působil tři roky na italské frontě jako válečný fotograf měřičského oddělení. Po válce kromě portrétů pořizoval dokumentární fotografie nejrůznějších hronovských událostí. Zemřel 31. ledna 1940.

30. 10. 1916. Mám celý den volno. Odpoledne jdu s Vackem a ještě jedním kolegou podívati se na břeh moře. Jdeme přes opuštěnou, ale úplně zachovalou Nabrežinu. Dříve ještě, než vyjdeme mezi domky, zpozorujeme v jedné z menších dolin nějaký vojenský hřbitov v pozadí s hezkým pomníkem a hezky dekorovanými hroby. Jsou to vesměs hroby hromadné. Celkem o 419 hrobech v pěti dlouhých řadách, v nichž každý jednotlivec má svůj dřevěný kříž s plechovou tabulkou barvou psanou. Ty řady, jako podle šňůry vyřízených křížů upomíná silně na v šiku stojící vojsko.

Na pomníku stojí psáno: „Gewwidmet den gefallen Helden der Isonzo Armee" (Na paměť padlých hrdinů sočské armády). Odtud se dáme přes městečko, hledíc opatrně abychom se nedostali do styku s četníky, jež by nás snadno mohli přivést nazpět a udělat nám takto mrzutost…

9. 11. 1916. Prší celou noc a za dne nanovo. Včera večer zastavilo u našeho komanda (velitelství) 79 Italů, přeběhnuvšich k našim. Z jejich vypravování jsme se dozvěděli, že byli naší kanonádou silně zdecimovaný, kolem plno mrtvol a zraněných (ti mrtví budou ještě od poslední ofenzivy). Když tu padl jejich hauptman (kapitán, myšleno velitel) a tu použivše ostatní této příležitosti, přeběhli k našim. Tady žebronili o vodu, naštěstí jsem měl kbelík plný vody…

V noci přibyli ještě tři zajatci, k nimž se druží zajímavý případ, který chci také poznamenati. Slabá patrola (hlídka) našich je vyslaná v noci před štelunky (okopy). Jak velice snadno se tady stane, zbloudí. Po delším bloudění upadnou naši hoši do zajetí Italů a zanedlouho se ozve hlas našich stráží. Italská patrola a naši, celá ta společnost je zase v našich rukou. Nepřátelská patrola místo toho, aby se dostala ke svým, přišla k našim se svým lupem…

29. 4. 1917. Je neděle. Ráno jdu na polní mši svatou. Po mináži se chci jít koupati do moře. Feldwebel (šikovatel) a můj kamarád (Antonín Fuchs) jdou se mnou… Cestou projdeme drátěný záseky, nato řídký nižší lesík. Mezi stromovím je viděti lesknoucí se hladinu moře, zdá se, jak by byla hned za okrajem lesíka. Zatím jsme však potřebovali ku slézání nesčetných zdí a skalních stěn celou čtvrthodinu. A že to šlo dolů rychle.

Doskákajíc na břeh hned se svléknu a než vychladnu, hledám zatím v nánosu písku a štěrku různé skořápky šnekových chaloupek a mušlí. Vzal jsem si s sebou mýdlo, že se umyju. Dám se do mydlení, ale mýdlo nechce pustit žádnou pěnu… Nechám toho tedy a vykoupu se bez mýdla. Když se zchladím, nechám se zase na kameni sluncem vyhřívati. Oblázkové kamení je sluncem přímo horké. Vlny moře hučí, přesto, že je klidné počasí…

Autor: Šárka Mikulecká

15.4.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Dvě auta na střeše, jedno na boku. Viníky byly nepozornost, rychlost a alkohol.
3

Dvě auta na střeše, jedno na boku. Viníky byly nepozornost, rychlost a alkohol

Ilustrační foto

Záchody slaví svátek i ošklivými dárky

Ve sváteční pátek se radovaly veskrze domácí celky

Orlickoústecko - Dohrávky fotbalových soutěží: Dvě krajské soutěže a k tomu Okresní přebor II. třídy mají pro podzimní část sezony splněno.

Paráda! Česká Třebová si zajistila první místo

Orlickoústecko /FOTO/ - Krajský fotbalový přebor: Střelecký tahoun, útočník Vojtěch Novotný dal v posledním domácím utkání České Třebové dvě branky a měl lví podíl na výhře nad Heřmanovým Městcem.

AKTUALIZUJEME

Náledí znovu zavírá silnice. U Svitav nehoda skončila smrtí

Pardubický kraj - Doprava v podnělí ráno je hustší než obvykle. Mohou za to návraty z dlouhého volna i nehody i počasí. U Svitav už policie řeší tragickou nehodu.

S festivalem procestují svět

Vysoké Mýto - Celý týden bude v Regionálním muzeu patřit festivalu Okolo světa.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT