Čeští kynologové hledali v troskách bejrútského přístaviště přeživší. Hynkův Darren je jediným psem v působnosti HZS Pardubického kraje s atestem Ministerstva vnitra pro vyhledávání zasypaných či zavalených osob. Pro německého krátkosrstého ohaře, který je ve službě od července roku 2019, to byl po řadě cvičení u nás i v zahraničí první ostrý zásah.

Co bylo úkolem mise?
Naším úkolem bylo prohledání přiděleného sektoru v bejrútském přístavu, kde jsme měli potvrdit, nebo vyvrátit přítomnost osob. Prohledávali jsme především velké skladové objekty, parkoviště plné vozidel, námořní kontejnery a vše další, co můžete v přístavu najít.

Našel Darren někoho?
Nenašel, což je ta lepší stránka naší práce. Žádná oběť ani přeživší v našem sektoru nebyli.

A někdo z vašich kolegů?
Náš český tým nenalezl žádnou oběť, v našem sektoru nebyl nikdo, kdo by byl k zachránění.

Jak velký to byl úsek?
Podle informací, které jsme dostali na konci, jsme prohledali přidělený sektor o rozloze zhruba pětaosmdesát tisíc metrů čtverečných.

Počítali jste s tím, že na tak zničeném místě někoho najdete, že pod troskami někdo musel uváznout?
Pravděpodobnost tam byla. Pracovali jsme zhruba dvě stě, tři sta metrů od epicentra výbuchu. Když jsme přicházeli na místo, byly tam vidět krevní stopy, takže se dalo předpokládat, že v době výbuchu tam někdo mohl být a trosky ho mohly zavalit.

Co bylo na té práci nejnáročnější?
Čekali jsme, že v Bejrútu bude teplo. Ale bylo takové, že se na naakumulovaných silnicích nedala ani udržet ruka, takže hrozilo nebezpečí popálení tlapek psů. Museli jsme jim dávat ochranné botičky. Protože jsme pracovali v přístavu, byla tam i extrémní vlhkost, která byla pro psy velkou fyzickou zátěží, rychleji se vyčerpávali a přehřívali. Museli jsme je často střídat a chránit, aby byli schopni dál stoprocentně pracovat.

Botičky používáte běžně?
Patří do základní výbavy, kterou musíme vozit. Je to i z důvodu, že když se pejsek zraní a noha se mu ošetří, aby se mu mohly nasadit na obvaz. V Bejrútu se na asfaltě nedala udržet ruka déle než vteřinu. V místě zásahu bylo velké množství střepů, pomačkaných plechů a popraskaných ocelových konstrukcí, riziko zranění bylo velmi reálné a bylo nutné psy chránit botičkami.

Do jaké hloubky je pes schopen člověka ucítit?
Nedá se mluvit o nějaké fixní hloubce nebo vzdálenosti. Všeobecně se říká, že na otevřené ploše někde v přírodě je pes schopen ucítit osobu na několik set metrů, já mám i praktickou zkušenost, že můj ohař byl schopen navětřit člověka na dvě stě padesát metrů. V troskách budov je to složitější, záleží na klimatických podmínkách, typu trosek, zda jsou průchozí, jestli se jedná o nějakou zeminu, mokrý písek nebo třeba sníh. Takovým materiálem prochází pach mnohonásobně hůř, než když to bude kupříkladu panelový systém, kterým pach projde dobře. Když jsou ideální podmínky, je schopen ho ucítit i v hloubce pět, šest metrů.

Co už má Darren za sebou?
Pro něj byl Bejrút první ostrý zásah. Sice se účastníme pravidelných výcviků i mezinárodních cvičení, ale ještě neměl možnost někoho najít.

Na své první misi uspěl?
Práci, k jaké byl vycvičen, odvedl dobře.

Jak dlouho mohou psi záchranářskou činnost vykonávat?
Každý záchranářský pes, který má atest Ministerstva vnitra, že se může účastnit praktických zásahů, musí každé dva roky absolvovat přezkoušení. Pokud splní tyto podmínky a projde přezkoušením, pak už jen jeho věk a fyzická kondice ovlivňují, jak dlouho bude schopen pracovat. Menší psi jsou schopní pracovat déle, větší plemena končí tuto činnost v dřívějším věku. Můj první pes Max odešel do důchodu letos v lednu, bylo mu jedenáct a půl roku.

Na mise vozíte veškeré své vybavení, týká se to i krmení pro psy?
Když s celým týmem vyjíždíme, musíme být soběstační po celou dobu nasazení. Střední tým po sedm dnů, těžký tým po deset dnů. Vezeme s sebou kompletně celé vybavení pro psy včetně krmení na celou dobu zásahu plus samozřejmě počítáme i s nějakou rezervou, kdybychom se v místě zdrželi déle, než se původně předpokládalo.

Veze se i voda?
Kompletně všechno, voda i jídlo. Do Bejrútu se přepravovala asi tuna vody, aby byla pro všechny členy týmu i pro psy.

Bylo pro vás hodně frustrující vidět tu zkázu?
Jsem zvyklý na pohyb v troskách, i několikrát do týdne, tak mě to tak nezaskočilo. Ale bylo to něco jiného, než na co jsme v Čechách zvyklí.

Z mise jste si jistě přivezl hodně vzpomínek, jaké jsou ty nejsilnější?
Kousek od epicentra byly ohnuté jeřáby na nakládání a vykládání námořních kontejnerů. Viděl jsem, co výbuch v přístavu udělal s ocelovými konstrukcemi, jak si pohazoval s plnými kontejnery, kontejnery přes kontejnery, lodě poškozené, jedna loď dokonce částečně hozená na druhou. Ta neskutečná síla, ta mi utkvěla v paměti.