Chtěl jsem zažít tu atmosféru stejně jako ti blázni, co se sjíždí z celé země

Vybavuješ si ten den, kdy jsi úspěšné fotky pořídil? Už tehdy sis říkal, že by z toho něco mohlo být, nebo to bylo naopak?
Ty okamžiky si samozřejmě vybavuji, začínal jsem fotit už brzo ráno v Jablonci nad Nisou, odkud vyráží autobusy s lyžaři do Bedřichova a kde vyslechneš rozhovory chlápků typu: „Nevim, jestli to dám, spal jsem jen tři hodiny. Hrozně si chrápal." Chtěl jsem zažít tu atmosféru stejně jako ti blázni, co se sjíždí z celé republiky.
Bylo určitě pod -10 °C a trochu jsem se obával o fototechniku, jestli ten mráz vydrží.
Fyzické vypětí, ale i emoce a lidské mikropříběhy, jako polibek dvou běžkařů, to všechno člověk vidí na tvých snímcích z Jizerské 50. Nejsou to ryze sportovní fotografie, že? I když samozřejmě emoce ke sportu patří… Z těch tvých čiší „člověčina", vtip…
Mám rád tyhle „masovky", bylo tam, myslím, šest tisíc běžců, a ta člověčina, jak říkáš, tam byla na každém metru. Vtipné byly ty přípravy a kontrasty, kdy Lukáš Bauer nadával, že má stopu moc u kraje, a naopak borec s vysokým startovním číslem se zabalil do igelitu, aby udržel teplotu, a neřekl ani slovo. Rozdíl v přístupu byl i v tom, že světová elita vyrazila po startu na plné „pecky", kdežto lyžaři z páté či jiné vlny si nazouvali lyže až po startovním výstřelu a vůbec nekvaltovali.
No krásné! Bavil jsem se náramně. Ovšem, abych se vrátil k tvé předešlé otázce, paradoxně jsem si říkal, když jsem odpoledne odjížděl, že toho moc ve foťáku nemám. Měl jsem pocit, že mě atmosféra převálcovala, ale s odstupem času jsem takzvaně odstranil plevy od zrn a příběh se začal ukazovat a přesvědčoval, že to tam přece jenom je.
Na Czech Press Photo je to už tvůj druhý úspěch. Co to pro tebe znamená?
Ta cena mě samozřejmě potěšila a znamená pro mě, že moje fotky snad někoho zajímají a třeba i pobaví. To víš, že mám rád humor, a možná je to i v těch snímcích, protože povaha fotografa se určitě promítá do jeho tvorby. Kdybych byl melancholik, tak budou melancholické. Ještě že nejsem cholerik, to bych to asi roztrhal a do soutěže neposlal :-)
Jaké jsou vztahy mezi vámi fotografy? Je mezi vámi zdravá rivalita a přejete si úspěch, nebo jsou mezi některými vztahy chladnější? Kdo ti jako první gratuloval?
Mezi fotografy mám kamarády a první, kdo mi blahopřál a zároveň tu novinu přinesl, byl Radek Kalhous (MF Dnes). Úspěch mi přáli a já bych jim ho taky přál. Je to zdravé prostředí, rivalita je všude, ale je jaksi kamarádská. Myslím, že obecně fotografové jsou lidi s dobrou empatií a osobně neznám žádnou „primadonu".
Máš nějakou další profesní metu, které bys chtěl dosáhnout?
Moje profesní meta je, že chci fotit o něco méně než nyní, abych si udržel hlavu v pořádku a mohl se fotkou pořád bavit a zároveň uživit. Tu hranici je těžké najít, protože to je to věčné hledání rovnováhy či harmonie. To zná každý :-)
Bodoval jsi jako volný fotograf. Dlouhé roky jsi byl ale „Deníkovým" fotoreportérem – vzpomínáš na to období rád?
Na svou mateřskou stáj, tedy Deník, vzpomínám moc rád, však jsem tam fotil víc než devět let a zažil spoustu okamžiků, na které nejde zapomenout. Pamatuju z dnešního pohledu dřevní doby, kdy se „jelo" na černobílý film, dělal jsem fotky pod zvětšovákem a papírovou fotku posílal vlakem do tiskárny. To je v digitalizovaném světě jako pohádka „Bylo nebylo"… No řekni! Kdo to dneska má! :-)