„Mysleli jsme si, že nás Rusové přijmou a nechají bojovat proti Maďarům. Ale to jsme se moc spletli. Bylo mi šestnáct, když mě soudili za špionáž a pak poslali na tři roky do Pečorlagu,“ vzpomíná Vasil Timkovič, který v současnosti žije v České Třebové a letos získal Cenu za zásluhy o Pardubický kraj.

Narodil se v březnu roku 1923 ve vesnici Skotarskoe na Podkarpatské Rusi, tou dobou tedy na území Československé republiky, jako nejmladší dítě do rodiny lesního správce. Protože byl velmi bystrý, poslali ho rodiče studovat na české gymnázium do Mukačeva. Maďarská okupace jeho studium ukončila a do školy se vrátil až po válce.

Všechny narušitele sovětské hranice přiváděli do města Skole, zavřeli je po šesti do vězeňských cel a postupně vyslýchali. Tam šestnáctiletý Vasil poprvé ucítil bolest hladu, která ho doprovázela několik následujících let. Ze Skole putoval do větší věznice v Charkově.

Psali jsme:

„Cely tam byly přecpané k prasknutí. Spali jsme na boku, abychom se vešli, a nahoře byla nějaká hlasatelka a ta čas od času zavelela, ať se otočíme z pravé strany na levou. Ten, kdo spal u ‚paraši‘, tak se říkalo kbelíku, kam se chodilo na záchod, tak ten strašně smrděl, jak byl tím vším politý. Volali jsme dozorce, ať ten kbelík vynesou, ale těm to bylo jedno, tak to pořád přetékalo,“ vysvětluje Timkovič.

Mladistvý Vasil byl odsouzen za nelegální přechod hranice na tři roky nucených prací. S mnoha dalšími odsouzenci ho poslali na Dálný sever do Pečorského nápravně pracovního tábora.

Tři roky v Pečorlagu

Vězně přepravovali k řece Pečoře dobytčáky a poté nákladní lodí. Dostal se do kolonie číslo 8, kde vězňové žili ve velkých stanech po 120 lidech a spali na dřevěných pryčnách na kulatině. Všichni měli neustálý hlad a byli plní vší. Vasil přežil tříletý trest jen díky svému věku a dobrému zdraví. „Hodně starších lidí to nevydrželo, když někdo zemřel, prostě ho hodili za bránu a pak je odvezli bůhvíkam,“ poznamenává.

Vězňové na Pečoře káceli les a stavěli železniční trať z Vorkuty do Moskvy. „Oni se chlubili tím, jak jim na lidech nezáleží, říkali, že pod každým pražcem bude ležet jedna mrtvola,“ popisuje Timkovič. Pracovalo se bez jakékoliv techniky, vše jen ručně s krumpáči, sekerami a motykami.

A jaký byl denní příděl jídla? „Záleželo na tom, jestli člověk splnil normu. Byli tam takzvaní rekordisté a stachanovci, kteří překračovali normy za kus chleba, ale ti brzy poumírali. Oni se udřeli a nepřežili. Nešlo o to se dost najíst, ale přežít!“ vypráví Vasil.

Kdo splnil v gulagu normu, dostal půl kila chleba, kdo nesplnil, dostal 300 gramů. „Já ji nesplnil nikdy, tak jsem dostával jen 300 gramů a měl pořád hlad,“ prozrazuje.

Po třech letech Vasilu Timkovičovi sdělili, že si může jít, kam chce, ale že se v Buzuluku formuje československá vojenská jednotka. „Šel jsem do Buzuluku, šli všichni, kteří mohli. Lepší bojovat než v lágru zdechnout hlady.“

Z Buzuluku do Prahy

Vasil Timkovič se svým bojovým druhem.Vasil Timkovič se svým bojovým druhem.Zdroj: Paměť národa

Během jednoho roku v Buzuluku prodělal základní vojenský výcvik. S jednotkou pak odjel do Novochoperska a potom už na frontu. Na větší vzdálenosti se přesunovali vlakem, ale i to přinášelo rizika.

„Náš vlak se zastavil, protože trať byla rozbombardovaná. Tehdejší velitel transportu nadporučík Drnek vydal rozkaz, že nikdo nesmí z vagonu. Hodinu po půlnoci najednou přiletělo letadlo a začalo pouštět bomby. Zásah dostal sousední vagón. Bylo tam 39 vojáků, všichni uhořeli, v té bombě musel být nějaký fosfor nebo něco podobného, protože ta těla strašně dlouho hořela. A ten smrad, ten jsem ještě hodně dlouho cítil,“ líčí hrůzné okamžiky Timkovič.

Po osvobození Kyjeva pokračoval Vasil Timkovič s jednotkou Ludvíka Svobody na Volyň, kde žila početná česká komunita. Většina volyňských mužů se k Svobodově jednotce přidala, z Volyně odcházeli už jako sbor o síle třiceti tisíc vojáků.

Nejhorší to bylo na Dukle

Posíleni o volyňské vojáky pokračovali dál na západ. Až se na podzim 1944 dostali na Duklu. „Tam to byl strašný masakr. Sloužil jsem u minometu 120 mm a tam byl zkušený velitel, kapitán Bedřich, a ten rozkázal, že až spadne salva na ty kopce, ať okamžitě přebíháme a na nic se neohlížíme. Protože tam bylo tolik raněných, jeden měl utrženou ruku, druhý nohu, a plakali a prosili, a my jsme utíkali odtamtud pryč, jen abychom se ukryli,“ konstatuje pamětník.

Nad hlavami jim přelétávaly messerschmitty a nepřetržitě bombardovaly. Další boje se odehrály na Slovensku kolem vrchu Obšár, sbor pokračoval přes Vladimírovo, Vrútky a Ružomberok, podél Váhu směrem na západ. Konec války je zastihl ve Vsetíně.

„Z čista jasna začala zběsilá střelba a já se ptal, co se děje? ‚Končálas vajná!‘ Rusové stříleli a já jsem zaleh, aby mě na samém konci nezastřelili,“ dodává.

Auty se pak přepravili do Prahy, kde se zúčastnili 16. května 1945 slavnostní přehlídky. Vasil Timkovič, československý občan, viděl Prahu poprvé ve svých 22 letech.

V Sovětském svazu žít nechtěl

Rodina ve Skotarském o Vasilovi od jeho útěku v prosinci 1939 neslyšela, rodiče ani sourozenci nevěděli, jestli žije. Maminka nechala syna hledat Červeným křížem, který ho skutečně kontaktoval. Vasil tedy odjel do Skotarského, ale doma už našel jen maminku. Otce zatkla dva dny před jeho příjezdem NKVD. Tatínkův život pravděpodobně vyhasl v některém ze sovětských gulagů.

Podkarpatská Rus se stala součástí Sovětského svazu a Vasil v něm po zkušenostech z lágru žít nechtěl. Přijal nabídku zůstat v Československu a sloužit v armádě. Jako válečný veterán stál u zrodu místní jednoty Československé obce legionářské v Ústí nad Orlicí, které několik let předsedal.

Šárka Kuchtová, Paměť národa