Co vlastně česká učitelka umí? No, když jste češtinářka, tak umíte pravopis, máte přehled po světové i domácí literatuře, ale neumíte psát básně ani povídky (až na Viewegha), jako dějepisářka víte ledasco o stěhování národů, posledních Přemyslovcích a velké francouzské revoluci, ale neumíte tak docela bádat ani psát historické romány (až na Jiráska).

Prostě jste teoretik. Vaše vědomosti nejsou vůbec praktické, takže se hůř opodstatňujete na tomto světě, jelikož vaše konání nepřináší bezprostřední zisk. Podle toho s vámi taky stát zachází. Chápe, že někdo tu mladou generaci kultivovat musí, přiznává, že jste důležitý, ví, že to máte těžké, ale zaplatí vám jen to, co je nezbytně nutné. Tváří se, že učit může každý. To je ovšem omyl. Jedna věc je totiž vědět a druhá, úplně jiná, předat látku názorně a srozumitelně dál. Učení je zkrátka velmi specifická dovednost, ke které nemá vlohy každý.

Je mi jasné, že já sama ledasco vím, ale moc toho neumím. Vlastně si ani nejsem jistá, zdali umím učit. Pořád ještě se ale snažím ze všech sil. Kromě předepsaných informací hustím do žáků hrdost na český národ, kritický pohled na věci, systematičnost, jasné vyjadřování myšlenek i přesvědčení, že pravda je lepší než lež. A že si ta pravda svou cestu najde, akorát když jí v cestě stojí lež, bývá to ve výsledku o hodně dražší.

Učím, aniž vím, jestli umím. Učím staré a věky prověřené hodnoty. Nepopulární, neatraktivní a taky nemoderní. Jenže prověřené. Učím je navzdory všem klackům, které mi házejí pod nohy prolhaní, sebestřední a zkorumpovaní politikové svými aférami. Učím, protože tiše doufám, že alespoň některý můj žáček si alespoň některou z nich alespoň nějak osvojí a díky tomu bude na tomto českém dvorečku líp.

A protože školní rok se nachyluje, je na místě zvolání: Jane Ámosi, dej, ať o tohle naivní a idealistické přesvědčení česká učitelka nikdy nepřijde, ať se z ní nikdy nestane pedagogické zombí!   (MaKe)