Kdo chce obstát v českém školství, musí umět dobře utíkat. Školní chodby bývají nekonečné, přesuny ze třídy do kabinetu a do třídy další je nutno zatraceně urychlit vzhledem k délce přestávky a skutečnosti, že v jejím průběhu (deset minut) musíte doběhnout, loknout vody, uklidit stoh věcí z předešlé hodiny, naskládat stoh na hodinu další, vyřídit telefonáty od vedení, mzdové účetní a maminky nemocného děcka, zodpovědět průměrně šest dotazů studentů stojících ve frontě ode dveří až ke stolu, ujasnit pomůckářům, jakou mapu a atlasy vzít do výuky, a najít třídu, do které máte právě teď cválat. Zapomeňte, že si stihnete odskočit. Fascinují mě filmy, ve kterých upravené učitelky elegantně posedávají ve sborovně s porcelánovými šálky kávy a dělají drby. To jsem za tisíc let nezažila a nestihla – a že už mám ten klus nacvičený!
Za obvyklé situace to všechno nějak odběháte. Běda ale, když k běžným každodenním úkolům přibudou nějaké další! Nemyslím teď čtvrtletní a pololetní známkování, zápisy nejrůznějších studentských nepravidelností do výkazů, práci na individuálních plánech, rozhovory s rodiči, kolegy a správcem učebnic. I to patří k práci učitelky a ona to nějak dá. Myslím, když jistá kompetentní instituce pojme dobrý úmysl stran vylepšení českého školství a vlastní práci pak převalí na učitele. Obvykle zdarma, samozřejmě. Však učení není práce, ale poslání, ne?
Nějak tak se zrodil Školní vzdělávací program čili ŠVP. Snad u toho zrodu byla i špetička zájmu o českou školu, rozhodně ale hodně politizování a laciného populismu. Že jako bude fajn, když se zruší jednotné osnovy a každá škola si vymyslí svůj vlastní učební plán (to je ten ŠVP). Že aby nebyla ta uniformita jako za totality. A zatímco osnovy dávaly dohromady týmy pedagogického ústavu, přirozeně za výplatu, tak ty školní vzdělávací plány měly – podle dobrých a hlavně závazných rad shůry – vymyslet učitelky a učitelé. To se rozumí, že hlavně ve volném čase.
No dobrá, česká učitelka je trvanlivá a co by neudělala pro vzdělávání populace. Ještě jsem zrychlila školní přesuny, investovala vlastní volné večery, neděle a svátky, omezila kontakt s rodinou – a ŠVP pro dějepis a výtvarku byly na světě. To se rozumí, nic nového to nebylo. Jen jsem převedla do ministerského ptydepe (beztak mu skoro nikdo nerozuměl) staré dobré a osvědčené osnovy. No, trochu jsem je upravila, skoro desetiletá praxe mě k tomu myslím opravňovala.
Oddechla jsem si. Jenže přišla krajská inspekce. Zjistit, jestli ten náš vlastní školní program není zas neuniformní moc. Ten můj dějepisný byl. To víte, snažila jsem se. Inspektor (bývalý učitel matematiky myslím) mě tak dlouho péroval, až jsem naše ŠVP zbavila jakékoliv osobitosti a udělala z něj docela uniformní RVP (Rámcový vzdělávací program, který vymyslelo ministerstvo pro všechny školy stejný). Až pak se mu zalíbil.
A tak to máte v českém školství se změnami k lepšímu. Co naplat. S úplně stejným nasazením vtloukám dětičkám do hlavy, proč vůbec vzniklo Československo, jak hospodářská krize nahrála Hitlerovi a tak podobně. V mém dějepisu se skoro nic nezměnilo, zato mě to stálo hodně nervů a sil. Ještě dlouho po schválení té úřední zbytečnosti jsem usínala se skromným přáním: kéž mi úřady dovolí ty zbývající investovat do dětí! MaKe