Devadesátky se zvolna sunuly ke konci tisíciletí. A s nimi české školství. Se vším všudy. Dějepis vyměnil svůj obsah, češtinářské učebnice s komickými příklady byly nahrazeny novými, ŠVP, náhrada za jednotné školní osnovy, která se nejprv jevila jako neškodný blábol ministerstva, začal nabývat hrozivější obrysy. Společnost spěchala k větší otevřenosti, demokracii, svobodě, ale taky drzosti, sobectví a protřelosti. Studenti, květy národa, se ovšem měnili taky.

V devadesátkách se v české škole především nečekaně rychle prosadil kult dítěte a taková ta amerikanizace veřejného školství. Ta, jak dobře vědí nejen v Americe, vede k produkci pologramotů. Učitel se dostal do pozice neplnoprávného člena lidské společnosti. Nesměl toho po dětech moc chtít, vyvíjet na ně nátlak, musel je hlavně zaujmout a bavit (což třeba v případě čárky ve větě jednoduché je skutečně hračka), musel brát ohledy na jejich tělesné potřeby (pití, čůrání, zívání, spaní, málem i uvolňování plynů všeho druhu). Musel mít pochopení pro jejich nevýhody a slabosti (sklony k agresivitě, lhaní, neochotu k učení, lenost, hloupost, podvádění) a taky špatnou náladu. To všechno samosebou za podprůměrný plat.
Jenže tenhle přístup pro mě nikdy nebyl. Na to jsem viděl příliš mnoho filmů o amerických školách. Myslela jsem si a myslím dodnes, že školní dítko se nesmí ponižovat, ale ani zbožštit. Každé je jiné, zatímco jedno silným hlasem paralyzujete, u druhého je to jediná cesta, jak z něj vyrazit cokoliv smysluplného. Každé je jiné, ale učitel je jen jeden, na několik desítek často překvapivých individualit. Jeho hlavním úkolem je svědomitý výkon výchovně vzdělávacího násilí. A protože dítka všeho věku kladou tuhý výchovně vzdělávací odpor, má to chudák pedagog dost těžké. Navíc ho za to málo kdo pochválí.

Psycholog, ten už vůbec ne. Tito odborníci totiž žádají pro školní mládež podmínky blížící se bavlnkovému obkladu. Realizovat toto v české škole je spíše nemožné. A taky myslím, že se psychologové mýlí. Myslím, že děti mají rázné a jasné jednání rády.

Mám totiž následující příhodu.
Jednou na dveře mého kabinetu kdosi zaťukal. Otevřu, stojí tam malý chlapeček. Vyhrkl: „Je tu pan Š…?"
Odpovím ráznou otázkou: „Kdo bude zdravit?" a zabouchla mu dveře před nosíčkem. Myslela jsem, že děcko uteče.

Znovu se ale ozvalo razantní ťukání. Otevřu a dítko praví: „Dobrý den, je tady pan Š…?"
„Říká se pan profesor „Š…" na to já a zas jsem zabouchla. Teď už mě žáček začal bavit.
Zase energické bušení. Otevřu. „Dobrý den, je tady pan profesor Š…?" řekl neohroženě šmudlíček.
V tuhle chvíli už měl mé sympatie. „A co kouzelné slovíčko!" zkouším ho dál a dveře zase zabouchnu.
Hošík se nedal. Zaťukal. Otevírám: „Dobrý den, prosím vás, je tady pan profesor Š…?" otázalo se tentokrát vzorně děcko.

„Nevidíš, že kromě mě tu nikdo není?" Chlapec se mile usmál, řekl, že vidí, a odešel.
Když jsem toto líčila kamarádce, usoudila, že ten nebožák se bude počurávat ještě ve dvaceti. Omyl. Od té doby mě velmi slušně zdravil, všude se ke mně hlásil a později si dobrovolně zvolil můj seminář. A vůbec nikdy neměl mokrou skvrnu na inkriminovaném místě.

Děti nejsou horší nebo lepší, než je společnost, ve které rostou. Dělají to, co jim společnost dovolí. Pro skeptiky mám dobrou zprávu. Mezi mládeží je hromada vynikajících, sympatických, talentovaných, chytrých a pracovitých kluků a holek, které je radost učit. Jsou nadějí pro tento národ a možná i lidstvo. A to navzdory psychologům, ŠVP i ministerstvu školství. Za to je mám ráda. Tajně. MaKe