Brzo po revoluci se věci začaly komplikovat. Z Občanského fóra se zvolna vylíhly mlaďounké politické strany, Slováci přišli s tím, že chtějí pomlčku do názvu státu, ber kde ber. Dostali ji. A pak chtěli vlastní stát a ten dostali taky. Republika se nám dramaticky zmenšila, zůstala malá, ale naše. A taky se rozběhly privatizace všeho druhu, včetně té kupónové. A pak už zdivočelo kde co všechno, právo, politika, ekonomika, kultura. A školství......?

To jelo, ať se dělo, co se dělo. Dějepis se hned od začátku musel učit nově, hlavně moderní dějiny. Čeština ale mohla ještě chvíli žít ze starých knížek. V těch gymnaziálních byly občas hotové poklady. Třeba věta: Všechna sto jedna kráva byla tuberkulózní. Nebo přísloví Není od Berouna, je od Drážďan s výkladem: dívku si nebere, jen ji dráždí. Výtečný příklad pro šestnáctiletá děcka. Neškodné zbytky totality.

Co bylo o hodně důležitější, byla všeobecná možnost volby. Omamná novinka! Po čtyřiceti letech totality, která nabízela vždycky jen jednu variantu, si jí všichni užívali. Ve škole třeba, když se začaly objevovat další a další učebnice, ze kterých jste si – světe, div se – mohli vybrat! Jejich kvalita byla různá, taky se vším, co v nich bylo, jste nemuseli vždycky souhlasit. Ale to, že samotná česká učitelka mohla volit z učebnicové nabídky, to bylo něco! Posilovalo to její odpovědnost i sebevědomí, taky to ale zavazovalo. Studovala jsem tehdy ty nové texty jako zběsilá. Nechtěla jsem zklamat revitalizovanou demokracii. Tolik samostatnosti, kolik měl český učitel v devadesátých letech, už od té doby nikdy nedostal.

Bohužel v nějakém okamžiku se příslušný úředník rozhodl, že tato míra volnosti ve školství je nežádoucí. Usoudil, že důvěra vložená v českého pedagoga ve zmatku raných devadesátek není na místě, je třeba ji přehodnotit, protože učitel – truhlík malý – by v té samostatnosti bloudil. A tak začaly postřižiny učitelských křídel. Politici a úředníci společnými silami třeba vymysleli, že by bylo fajn zrušit osnovy – však ať každá škola učí jinak a něco jiného! Taky jim přišlo dobré zavést státní maturitu – úroveň maturantů vzešlých z odlišné výuky ať je naopak jednotná! A ještě ledasco moudrého je napadlo. Třeba zkrátit přestávky na pět minut, zvlášť vydařený kousek. Za pět minut nedoběhnete ani ze třídy do kabinetu a zpět. Ale co, ať se pedagogové činí a běhají rychleji! Budou mít sice víc nadranc nervy, ale zase svalnatější nohy. Abych nekřivdila, tuhle geniální myšlenku nakonec kdosi zavrhl, takže lítám po škole stále jen tempem obvyklým, které se rychlosti světla pouze blíží.

Mám takový dojem, že česká učitelka, která učí dobře, činí tak nikoliv díky školským úřadům všeho druhu, ale navzdory jim. Skoro všechny reformy, které postihly náš vzdělávací systém od devadesátek, se vyznačovaly ušlechtilým záměrem, a neuvěřitelně nekompetentním a zmatečným provedením. Kdo by se divil, že čeští žáci i studenti dopadají v mezinárodních srovnáních čím dál tím hůř. Česká učitelka ne.

(MaKe)