Na učiliště se nechodí mudrovat, jelikož řemeslník se sklony k mudrlantství si říkal o průšvih. Ani v dobách, kdy se ještě nosila kázeň a žádaly vědomosti, tomu nebylo jinak. Učňovská mládež – alespoň ta má – nepopiratelné kouzlo měla. Byli otevření, bezprostřední, většinou přátelští. Neměli přebujelé sebevědomí a vždycky a celkem radostně vám poponesli hromadu Pravidel pravopisu. Chvílemi na mě hleděli soucitně, chvílemi s pochopením a převahou. Když jsem je vzala na výlet, byli vděční. Našla jsem tam i pár vstřícných učitelů, přesněji dva. Jinak vedení velikého učiliště i většina kolegů si pracovali pro sebe, nikoliv pro žáky. Myslím, že na učňácích je to tak dodnes. Za ta děcka se tam nikdo moc nebere – kdo taky, bývají nezřídka z problematických prostředí, rodiče se zajímají minimálně, společnost myslím taky. A ministr školství? Ten jen tehdy, když se někde něco semele.
S učni to zkrátka bylo docela fajn. Někteří si mě i předcházeli. Jenže já plála láskou k meziválečné české poezii, zaujetím pro Lutherovy myšlenkové pochody, touhou rozebírat Hrabalovu tvorbu až na dřeň. A to s nimi pochopitelně nešlo. Navíc jsme si nepadli do oka ani s všemocným zástupcem ředitele. A tak jsem odešla jinam.
Přálo mi štěstí.
V nejmenovaném městě L totiž potřebovali dějepisáře na gymnáziu. V sedmadvaceti jsem se stala profesorkou. Asi jsem vypadala schopně. Nebo možná naopak hloupě, to přesně nevím. Každopádně pan gymnaziální řídící mi naložil, kolik jsem unesla. Tříhodinový nadúvazek, třídnictví u čtyřiatřiceti druháků, předsednictví v předmětové komisi a vedení školní kroniky, která už asi deset let ležela ladem. Vzala jsem to jako projev důvěry a víry v mé schopnosti a vrhla se do věru vysilující práce. Můj první školní rok na gymplu sestával z psaní příprav, výroby pomůcek k výuce, opravování a sepisování školních událostí minulé dekády. Vůbec nic dalšího se mi do života už nevešlo. Na spaní mi vybylo jen pár hodin denně, ale zato jsem mohla večeřet dva větrníky a pivo, a přitom pořád hubnout.
Byla jsem utahaná, rozrušená, ztrémovaná, vzrušená a šťastná.
České školství jsem milovala!

MaKe