Když v listopadu devětaosmdesátého studenti na Národní třídě měli holé ruce a dostali za to od komunistů výprask, tak přibližně v tuhle chvíli já přednášela učňům, jak Marx a Engels to s nimi už dávno mysleli dobře, jak píšou v Kapitálu. Postupovala jsem holt podle závazných osnov. Nebyla to věru zvlášť šťavnatá látka. O to vítanějším rozptýlením byly pak události, které následovaly. Velmi příjemným osvěžením školních dnů se stala zejména generální stávka, kdy stávkující učitelé – ti progresivní, to se rozumí – neučili. To bylo skutečně vzrušující. No a protože já byla mladá, svěží a progresivní, tak jsem taky stávkovala a neučila, nýbrž probírala s elektrikáři, nástrojaři a slévači nastalou situaci. Dělala jsem to všechno s velkým zápalem a taky naivitou, jak ukázal další vývoj. Revoluce si žádala mé mládí, nadšení, energii i nějaké peníze, a tak jsem to všechno položila na její oltář, aby pravda mohla zvítězit, což se, jak známo, stalo. Doteď nevím, jestli to bylo hrdinství, nebo hloupost. No, hlavně že nikdo neumřel.
Tehdy jsem viděla situaci jasně. Bolševik musí pryč, už jen proto, že dějepisné učebnice přetékaly třídním bojem, vykořisťováním, útlakem pracujících a dobrotou Sovětského svazu i Fidela Castra. A o tom jsem si myslela své. Zato mě omamovala vidina, co všechno bude možné prozradit. Jakou radost způsobím učňům, až jim povím, že husité nebyli předvojem dělnické třídy a krom Rusů nás osvobodili i Američané! Ještě do konce toho roku bolševik opravdu zmizel, nebo to tak vypadalo. Třikrát sláva! Zdálo se, že, jak bylo výše zmíněno, kromě pravdy zvítězila i láska. Zdálo se, že (nejen) mému učitelskému štěstí už nestojí nic v cestě.
Těsně po sametovce vládl zmatek nejen na našem učilišti, ale taky v mé hlavě. Copak čeština, ta jakž takž fungovala, do pravopisu změna režimu tak moc nezasáhla. S dějepisem to ovšem bylo horší. Nějakou dobu nikdo nevěděl, co si s ním počít, jen tu a tam někdo pípnul, co by bylo dobré zdůraznit. Političtí vězni chtěli víc o špinavostech komunismu, Židé o holocaustu, Romové o jejich dějinách, účastníci protifašistického odboje o protifašistickém odboji a tak podobně. Dalo se to pochopit, nikoliv provést. Tak jsem si učila docela po svém. Strašně mě to bavilo, taky učně ty revoluční větry jaksi oživily a probudily zájem o dosud utajované historické historky. Odpadla fůra zbytečností, jako třeba zápis výchovných, ideologických a jinak nesmyslných cílů hodin. Bylo možné investovat energii do učení. Učitelské štěstí! Bohužel krátké.


MaKe