Drobné poznámky k vývoji domácího porevolučního školství

Rok 1989 je důležitým mezníkem novodobých českých dějin a mé učitelské kariéry. Zatímco nazrávaly zásadní politické změny, já odstátnicovala – jako historicky poslední ročník ještě i z marxismu-leninismu, odpromovala a s čerstvým červeným diplomem, doktorátem a velkou dychtivostí stanula přede dveřmi jistého moravského učiliště, kam mě umístila umístěnka, jelikož tam dělnická třída češtinářku a dějepisářku právě potřebovala.
Nebrala jsem si to osobně. Zdálo se mi správné a ve všech ohledech žádoucí přesvědčovat mladé svářeče, elektrikáře a mechanizátory o tom, že znalost pravopisu jim pomůže správně nastartovat pracovní dráhu a s dějepisnými znalostmi se budou cítit mnohem líp a užitečněji. Museli to na mně pozorovat. Tehdy se ale ještě nosila kázeň, a tak se kluci (dívek bylo jen pár) alespoň chvílemi tvářili souhlasně, ačkoliv na jejich občasné nevěřícné pohledy („Viděli jste někdy něco takovýho?!!") jsem nedokázala zapomenout ani po čtvrt století.
Učňové samosebou nebyli žádní myslitelé, reagovali ale bezprostředně, v rámci možností otevřeně, nezřídka se dokonce snažili, byla s nimi i legrace a já je proto měla namouduši ráda. Byli v zásadě slušní a celkem ukáznění – bodejť by ne, výchovně vzdělávací odpor se tehdy ještě potíral. A tak se občas i proti své vůli něco naučili. No, čárka ve větě jednoduché to právě nebyla, i tak ale ráda věřím, že se z nich stali platní členové lidské společnosti.
Jednou jsem se v hodině dějepisu – trochu mimo látku, protože tohle se tenkrát moc neučilo – poptala, zdali někdo zná prvního československého presidenta. Ozývaly se výkřiky jako Gottwald, Fučík a tak podobně a posléze taky vítězoslavné: „Masařík!" Stalo se to těsně před Mezinárodním dnem studentstva roku 1989. Byl nejvyšší čas na změnu. MaKe