V moderní době, to jest po sametové revoluci, sledujeme ve všech sférách života české společnosti snahu zpevnit ho co nejvíce všemi vymyslitelnými pravidly a zásadami, nařízeními a opatřeními. Snad proto, aby se lépe všechna ta nařízení porušovala, nebo aby té svobody zas nebylo moc.

Rovněž veškeré školní bytí musí se, to dá rozum, jasně vymezit přesně formulovanými pravidly. Takže hurá na to, raduje se byrokrat a už plodí. Učitelovy skutečně odučené hodiny a hodiny, kdy „jen" dozoruje, je nutno označit danými zkratkami a přesně zanést do měsíčních tabulek. Dítko můžete zkoušet nejdéle 20 minut. Za pololetí musí žáček dostat nejmíň čtyři známky. Písemky musí být opravené do čtrnácti dnů. Předměty je nutno známkovat nejen v pololetí, ale taky ve čtvrtletí, aby rodiče věděli. Dítě, které chybělo, může psát písemku, jen pokud chce.

A jakým pravidlům musí dostát učitelka, která chce vyvézt žactvo na exkurzi, no to se snad ani neptejte! Vyplní cestovní příkaz, vyplní formulář o organizačním rámci, vyplní formulář o bezpečnosti na exkurzi, provede proškolení dětí, to zapíše do příslušných třídních knih. Napíše dětem lístečky pro rodiče o programu, případně je nechá podepsat lísteček o bezinfekčnosti, který vybere, uloží a archivuje, pro jistotu. Na jednu stranu to vypadá tak nějak přehledně a jasně, ba i užitečně. Jenže to českou učitelku připravuje o fůru energie a chuti a taky přirozené výchovně vzdělávací tvořivosti. A běda, když se do pěkně nalajnovaných pravidel napře nekonečně pestrá realita.

Ve čtvrtletí máte u dítěte jedinou známku, a to pětku. A tak mu ji musíte pro rodiče napsat. A občas je zle. Nebo na dvě písemky ze tří dítko nepřijde, takže pak nemá předepsaný počet známek a musí se nechat komisionálně přezkoušet. A když chudinka učitelka nestačí vyplnit tabulku o skutečně odučených hodinách, třeba kvůli nemoci, adaptačnímu kurzu nebo lyžařskému výcviku, aby se třásla o plat.

Jak vidno, učitelka musí být neustále spoutávána hustou sítí pravidel všeho druhu. Musí být vedena, regulována, formována, ba hnětena někým mnohem schopnějším a zkušenějším (kdo to asi je?). Vypadá to, že základní pravidlo školního života, podle kterého se vymýšlejí pravidla dílčí, zní: učitelku nelze ponechat jí samotné, její mysli, její tvořivosti, jejím představám o výchově a vzdělávání populace. To by to dopadlo!

(MaKe)