Předpokládá se, že vzhledem k místu vysazení, které leželo na hranici mezi Protektorátem a oblastí německého Hřebečska připojeným po Mnichovu ke Třetí říši, měl národnostně smíšený desant navázat spojení s německými antifašisty. Ve skutečnosti však byl oddíl složený z šesti Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, tří sudetských Němců a jednoho Čecha do tří dnů nacistickým bezpečnostním aparátem vypátrán a zlikvidován. Přežil jediný, velitel štábu nadporučík Ivan Kirilovič Čerepenko.

Okolnosti jeho úniku z německého obklíčení nejsou zcela vyjasněny. Sám Čerepenko se k nim při třech poválečných návštěvách v Československu (1960, 1965 a 1985) nevyjádřil. Jeho příběh v místy si vzájemně odporujících verzích převyprávěla Bronislava Macková, která se podílela na Čerepenkově záchraně.

Neznámé střípky do mozaiky Čerepenkova příběhu nově vnáší vzpomínka Marie Volkmerové (*1923) z Bouzova, kterou zaznamenal její syn Vít Adamec. „Jedné noci v zimě 1944/1945 přivedl příbuzný z lokality Starý Pivovar (jihovýchodní okraj Bouzova) do domku mého dědy a babičky (čp. 16) vysíleného a silně zbědovaného muže. Měl hodnost majora ruské armády, jmenoval se Ivan Kirilovič Čerepenko. Prarodiče dotyčného ubytovali v půdním prostoru hospodářského stavení. V obytných prostorách to nebylo možné pro vysoké riziko,“ líčí Vít Adamec.

Marie Volkmerová se spolu s otcem Ferdinandem a bratrem Františkem o Čerepenka starala a zprostředkovali mu spojení na partyzánskou skupinu Jermak, která operovala na Bouzovsku. „Ruský voják si v dřevěném obložení svého úkrytu nožem vydlabal průzor, aby měl přehled o dění v hospodářství a mohl v případě nutnosti reagovat útěkem přes zahradu,“ pokračuje její syn.

Při útěku utrpěl Čerepenko vážené omrzliny prstů na obou nohou. I přes péči rodiny Volkmerových se jeho zdravotní stav zhoršoval. „Děda jedné únorové noci postiženého naložil do vozu taženého koněm a převezl jej do Vranové Lhoty, kde mu MUDr. Josef Simon postižené prsty amputoval,“ popisuje Vít Adamec. Nůžky, kterými měly být Čerepenkovi po příchodu do Hraniček amputovány omrzlé prsty, jsou od roku 1961 uloženy ve Vojenském historickém ústavu v Praze.

U rodiny Volkmerových v Bouzově se Čerepenko objevil ještě jednou, už po osvobození před návratem do Sovětského svazu. „Bylo to v době, kdy vesnicí procházeli či na koních projížděli Rusové. Jeden z nich se rozhodl, že si na další cestu vezme maminčino jízdní kolo, které stálo opřeno o vrata zemědělské usedlosti. Maminka se snažila kolo zachránit a situace se stávala kritickou. Jako na zavolanou se ve vratech domu objevil Ivan Kirilovič a pod ráznou pohrůžkou použití své osobní zbraně situaci vyřešil,“ zaznamenal Vít Adamec.

Vzpomínka na ukrývaného partyzána z rodinné paměti ani po letech nevyprchala. Vít Adamec vzpomíná, že mu na začátku 60. let strýc František ukazoval otvor, který si Čerepenko vydlabal ve vratech stodoly. „Krátce potom byl část stodoly zbořena a památka na Ivana Kiriloviče zmizela z mého dohledu,“ uvádí syn Marie Volkmerové.

Nakonec se ukázalo, že dřevěná část s průzorem se jako zázrakem zachovala. „V létě jsem natíral dřevěná vrata v prostorech naší rodové usedlosti v Bouzově a v konstrukci jsem nalezl prkno s nenápadným průzorem, který vydlabal muž, na jehož přežití měla podíl moje maminka a nebýt jeho, tak moje maminka nepřežila začátek května 1945,“ zaznamenal před pěti lety Vít Adamec. Ferdinand Volkmer i jeho dcera Marie, později provdaná Adamcová, získali za svůj odvážný čin po válce statut válečných veteránů.