Připomeňte prosím roli vaší rodiny v anabázi skupiny Barium.
Nejprve chci připomenout, že dnes, 3. října, je to přesně pětašedesát let, co mého otce zatkli. V této chvíli už byl ve spárech gestapa. Zemřel pátého října na následky mučení.
Můj otec byl nejbližším spolupracovníkem Josefa Šandery, měl krycí jméno Modrý. Členové Baria k nám chodili, jedli u nás, někdy i přespávali. Otec sousedům říkal, že to jsou adepti na strojvedoucí, které zaučuje, protože sám byl strojmistr. Procházelo by to, nebýt toho, že třetí parašutista – Tomáš Býček přijmul jako spojku pro převoz vysílačky Marta Gustava Žida z Jaroměře – jeho otec byl zahraniční voják v Anglii, takže měl plnou důvěru – který to za tři sta marek prozradil gestapu. Tím začalo zatýkání. První na řadě byl můj otec.
Jaké následky to mělo pro další členy vaší rodiny?
Maminka byla zatčena také třetího. Mě s bratrem odvedli na gestapo, pro mě si přišla manželka šéfa gestapa, odvedla mě k nim domů, kde jsem byla do 3. března roku 1945. Chtěli mě adoptovat, protože počítali si tím, že až chytnou parašutisty, matku usvědčí, že o tom věděla. Čeští dozorci jí poradili, ať říká, že byla prostá žena v domácnosti, že vůbec nic nevěděla. Tím si zachránila život.
Když chytli Velkého Josefa a byl po operaci, řekl, že bude mluvit, když uvidí naši rodinu živou a zdravou. Takže jsme museli do nemocnice. Já jsem ho samozřejmě poznala. Ale už cestou matka říkala bratrovi: ´Jestli ho ta holka pozná a skočí jim na lep, tak nás zastřelí´. Byla jsem v šesti letech už tak vycvičená, že jsem si řekla, to ne. Když Josef musel říct ´Věruško, pamatuješ se na mě, jak jsem k vám chodil a nosil ti čokoládu?´, já jsem mlčela. Když to trvalo pár minut, matka řekla: ´Tak vidíte, konec divadla, dcera toho pána nikdy neviděla.´ Tak nás pustili, od té doby jsem byla v péči matky. Byla jsem poslední, kdo viděl Josefa Šanderu živého. Docent Bedrna, který ho operoval, říkal, že si do spánku, který si prostřelil, úmyslně zanesl infekci. Zemřel na zánět mozkových blan.
Takové zážitky si s sebou člověk nese po celý život. Vyrovnáváte se s tím dodnes?
Pokud jsem byla mladá, nedoléhalo to na mě. Ale čím jsem starší, tak je to tvrdé, trápí mě to. Byli to mladí hoši, nesmírně vzdělaní, čestní, je jich škoda. Ale stejně si myslím, že po roce 1948 by je stejně zavřeli včetně mého táty, kdyby to přežili. Bohužel taková je doba, není na tomto světě spravedlnost.
Myslíte, že i v dnešní době by dokázali být lidé tak stateční?
Já o tom silně pochybuju. To byla opravdu statečnost, jak od parašutistů, tak jejich spolupracovníků.