Pavel Sedláček

Můžete přiblížit okolnosti navázání „družby" mezi oběma městy?
Začátek kontaktů, tehdy se říkalo „družby", byl někdy kolem roku 1950. Tehdy to bylo hodně organizované, české kraje si rozdělily Slovensko, každý dostal přidělenou nějakou slovenskou část. Ústí nad Orlicí jako okresní město tehdy „vyfasovalo" Poprad. V té době byl Poprad jakousi větší vesnicí, byl zásadně menší než Ústí. Ale byl atraktivní tím, že byl pod Tatrami.
Začaly se stýkat školy, taky některé fabriky a samozřejmě úřady, městské národní výbory, okresní národní výbory. A taky stranické organizace, tak to tehdy prostě bylo. V Ústí se v té době vytvořil velice úžasný vztah mezi devítiletkou ředitele Pepíka Šrámka a popradskou základní školou,vyměňovala se kultura, jezdily tam soubory. Organizovaly se výměnné výstavy, koncerty pěveckých sborů.
Navázala se ovšem i řada osobních neformálních kontaktů, vznikla mnohá přátelství, a dokonce i manželství lidí z Popradu a z Ústí.
Jako nejvyšší ústecký představitel jste určitě také v Popradu byl…
Na národní výbor jsem nastoupil v roce 1986 a poprvé jsem do Popradu jel oficiálně. A budu upřímný, tehdy jsem si tam připadal jako prezident. Vítali nás v neuvěřitelném stylu, mluvil jsem tam při oficiálních oslavách osvobození, snažil jsem se to odpolitizovat a hovořil jsem hlavně o hezkých vzájemných vtazích. Musím říct, že jsem se tam nikdy nesetkal, a to ani při setkáních s obyčejnými lidmi, s tím, že by byl někdo nějak nevraživý proti Čechům, naopak, vždycky se k nám chovali výborně.
Přišla ovšem revoluce. Ovlivnilo to nějak vztahy mezi městy?
Po revoluci došlo v Popradu k zásadní obměně vedení a nastalo určité vakuum. Asi roční… Já jsem jako místostarosta na ústecké radnici zůstal a tehdy jsem starostovi Bojdovi Langovi řekl, že to zkusíme, prostě se Popradských zeptáme, co dál. Zavolali jsme tam, a to už v Popradu měli zvoleného nového primátora Jána Madače. To bylo v jednadevadesátém roce. Jeho první reakce byla docela zdrženlivá. Ale potom jsme se domluvili velice rychle a díky němu začalo období srdečných kontaktů mezi Ústím a Popradem postavených na úplně jiné bázi.
Za Jána Madače partnerské kontakty opravdu kvetly. Pořádala se řada akcí, do Popradu jezdili divadelníci, školáci, folklorní soubor Jaro, vystavovali tam výtvarníci, pořádaly se sportovní hry zaměstnanců radnic, akcí byla celá řada. A byla při nich skvělá atmosféra, opravdu neformální. Slováci samozřejmě jezdili do Ústí.
Poprad se určitě během let hodně změnil.
Jistě. Jak jsem řekl v úvodu, v padesátých letech byl jakousi větší vesnicí. Dnes je metropolí pod Vysokými Tatrami, vstupní branou do těchto krásných hor. I já pamatuji, že byl Poprad opravdu zanedbaný, centrum bylo zchátralé. Ale zažil jsem dobu, kdy bylo náměstí zcela opravené, byli jsme při jeho otevření, tehdy se otevírala i rekonstruovaná „Reduta", kulturní sál přímo na náměstí. To byl velký zážitek.
Jaké máte vzpomínky na dobu dělení státu?
Do Popradu jsme jeli v dvaadevadesátém roce v červenci, přesně v den, kdy Václav Havel rezignoval na funkci prezidenta společného státu. A musím říct, že tam byli snad všichni naštvaní, byli proti rozdělení a k nám se chovali velmi srdečně. A když jsme se vraceli domů přes Bumbálku, tak jsme si dělali srandu a říkali „pánové, připravte si pasy". Byl to černý humor, ale za pár měsíců to byla pravda. Byla tam celnice.
Osobně jsem byl proti rozdělení státu. Byl a stále jsem Čechoslovák. Úžasné ale bylo, že jsme se rozešli v klidu, elegantně. Ale po dvaceti letech cítím, že by soužití ve společném státě bylo strašně složité. To nacionální jádro by asi na Slovensku vždycky bylo a vždycky by se našlo něco, o co bychom se hádali. Když jen vidím, jak se hádá náš parlament, neumím si představit, jak bychom se tam hádali o čárky, pomlčky a hlavně o peníze a také o to, že někdo někoho diriguje z Prahy. Asi to tak opravdu muselo být… Ale dnes, v době Visegrádu, se říká, že jsou naše vztahy nadstandardní, a to je v pořádku. Jen mě fascinuje, že naše děti nerozumí slovensky.
Mělo rozdělení státu vliv na kontakty mezi Ústím a Popradem?
Ani ne tak rozdělení státu, jako nové vedení Popradu. S jeho nástupem vztahy poněkud ochladly. Nový primátor pan Kubík byl hodně oficiální, měl jsem pocit, že zmizela srdečnost, jaká panovala za Jána Madače. Všechno je o lidech a já jsem to tak prostě cítil. Kontakty pak zůstaly v podstatě na bodu mrazu, argumentem se stal i nedostatek peněz. Pokud vím, k jistému oživení dochází v posledních dvou letech, tuším hlavně po linii seniorů.
Partnerství mezi městy ovšem v Ústí připomíná i jméno hotelu.
Byl jsem velký propagátor toho, aby se hotel budovaný v osmdesátých letech v Ústí jmenoval Poprad. Na tehdejší dobu to byl nejhezčí hotel široko daleko, bohužel ho privatizace dostala tam, kde dnes je. Je to škoda. Ale jeho jméno partnerství připomíná určitě i dnes. Když se otvíral, visel v jeho interiéru i obraz, pohled z Popradu na Vysoké Tatry. Autorem byl Michal Trembač, velký přítel Josefa Šrámka.
Hezký vztah ke Slovensku vám tedy zůstal.
Určitě. A chtěl bych se ještě na Slovensko aspoň jednou podívat. Opravdu mám rád Vysoké Tatry a Poprad, tam se chci ještě někdy vrátit.
Fandíte Slovákům třeba v hokeji, samozřejmě, pokud už jsou naši ze hry?
Když vypadnou naši, samozřejmě fandím Slovákům. A derby Česko – Slovensko, to je prostě úžasné, něco jako Slávie a Sparta. A opravdu jsem měl radost, když Slováci vyhráli hokejové mistrovství světa.
A co říkáte pořadům typu „Česko Slovensko hledá…"?
Moc na ně nejsem, ale fandím tomu, protože se díky jim vlastně znovu snažíme si rozumět.