Buďme sami sobě kamarádem, radí psycholožka

close zoom_in Právě jsme prožili Vánoce. Jaké mají tradice a rituály v našem životě místo?
Menší rituály pomáhají utužovat vztahy v rodině. Ty vyšší, k nimž patří i Vánoce, nás propojují se společenstvím jako takovým. Tradice jsou důležité, ale my je častokrát sami bouráme. Třeba vánoční výzdobu vídáme už od listopadu a jsme jí přesycení, což vytváří stres. Na Vánocích a příchodu nového roku je náročné to očekávání. Máme čas se zamyslet a začneme něco čekat. Toho však využijí média a předloží obrazy typu: „Teď byste měli být šťastní", „Teď je každý s rodinou" atd. A lidé najednou zjišťují, jak daleko od toho ideálu jsou a mnohem víc to na ně působí.

Můžeme tomuto tlaku nějak čelit?
Je dobré si uvědomit svou současnou situaci a zkusit se s ní smířit, protože příště může být zcela jiná. Mít na paměti, že nejsem povinný mít šťastnou rodinu, když ji třeba nemám. Že nejsem povinný dostát tomu ideálu, který ještě navíc vytváří kdoví kdo.

Stává se, že život přinese nemoc nebo vztahové problémy, rozchody, osamocení.
Měli bychom se naučit přijímat, co nám zrovna život nabízí, a nějak se s tím vypořádat, i když to jde mnohdy těžko. Neupínat se k tomu, jak by to správně mělo být. Když mi život nabídne samotu, je mým úkolem se s ní vypořádat. Jestliže nemám rodinu, tak mám přátele. Když nemám ani ty přátele, tak mám zájmy. Pokud nemám zájmy, mohu se začíst do knihy, protože tam se zaberu do cizího osudu a přestávám být v tom svém.

Přelom roku vybízí k bilancování. Přináší to úzkosti?
Bilancování je výzva zamyslet se nad vlastním životem. Což někdo tíž snáší, protože bilance uplynulého roku nemusí být vůbec dobrá. Člověk třeba ztratí někoho blízkého nebo zažije neúspěch. Dříve v těchto případech měli lidé za kým jít, ve společnosti pro ně byly opory, které přesně poradily, co se má dělat. Myslím, že nám tyto autority v současnosti chybí.

Patrné je to zvlášť ve chvílích, kdy jsme konfrontováni s těžkými tématy, jako je smrt nebo onemocnění. Bojíme se o nich mluvit?
Lidé by neměli před těmito tématy zavírat oči. Je dobré, aby o nich přemýšleli a setkávali se s nimi. V tomto ohledu jsme psychicky neotužilí. Dříve se lidé v přístupu ke smrti otužovali tím, že měli domácí zvířata, která se jednou za čas zabíjela. I děti tak přirozeně vnímaly smrt jako součást života. Dnes je toto téma do jisté míry tabuizováno, uzavřeno v ústavech, nemocnicích. Nesluší se o něm příliš mluvit. A to může lidem způsobovat traumata, protože na konfrontaci se smrtí nejsou připraveni.

Proč je tak důležité mít oporu?
V těžké chvíli je dobré, když je na blízku autorita, která situaci, v níž se nacházíme, zařadí do kontextu. Pak je to stejně ulehčující, jako když jdu k něčemu těžkému a někdo mě drží za ruku. Když nemám oporu, tak se mohu vyděsit. Tuto autoritu může někdy nahrazovat Linka důvěry.

Co když právě náročné období prožíváme a zavoláme na Linku důvěry?
Linka slouží hlavně pro volání v krizových situacích, ale též jako podpora pro lidi osamělé. Je paradoxem dnešní doby, že ačkoliv více komunikujeme, cítíme se často osamělí. Lidé zavolají, protože se stydí svěřit, nebo nemají nikoho blízkého. Někdy mohou volat i opakovaně. Často pomůže už jen pocit, že jsem ve spojení s někým, kdo mi skutečně naslouchá, kdo je tu v tuto chvíli pro mě.

Jak rozhovor probíhá?
Nejdůležitější je volajícího uklidnit, zvlášť když je v panice. Poté ho vyslechneme, pomůžeme mu definovat jeho situaci a zorientovat se v ní. Někdy je člověk problémy zavalený a nemůže se v tom vyznat. Provázíme ho situací a umožníme mu přístup k jeho emocím, aby si uvědomil pocity, které prožívá.

Hovoříte o uvědomění si svých pocitů. Na to nejsme zvyklí. Jak s tím pracovat?
Doporučuji o svých pocitech mluvit i v rodině. Říci si o klid, když potřebuji být sám se sebou. Je dobré svůj pocit pojmenovat. Druzí tomu rozumí, vědí, že na ně nejsem naštvaný. A mohou mi vyhovět. Předcházíme tak nepříjemným situacím. Proto je dobré si své pocity uvědomovat a pouštět je ven. Například, když mám pocit únavy, tak mu podlehnout. Dovolit si být pasivní. Když je to pocit vzteku, tak ho ventilovat přijatelným způsobem. Pocit napětí odbourat fyzickou aktivitou, sportem.

Svěřování starostí je intimní záležitost. Stává se, že se na vás někdo upne jako na svého důvěrníka?
Když se na Linku někdo naváže, tak se ho zase snažíme vrátit zpátky do jeho přirozeného prostředí, protože Linka nemůže být kamarádem. Nenahrazuje reálný vztah. Žádný elektronický kontakt, ani na sociálních sítích, ten opravdový nenahradí. Nemůžeme být kamarádi, ale můžeme poskytnout přátelskou službu. Během rozhovoru proto mapujeme okolí daného člověka, aby objevil vlastní zdroje. Pátráme po tom, jestli třeba už zažil podobnou situaci. Jak ji zvládl. Nebo jestli kolem sebe skutečně nemá někoho, kdo by mu pomohl.

Poskytuje Linka důvěry také poradenství?
Ano, například v oblasti sociálních služeb. Vysvětlíme, jaké jsou např. možnosti čerpání příspěvků. Máme širokou databázi kontaktů na instituce a odborníky z blízkého okolí. Snažíme se volajícímu poskytnout co nejvíce informací. Někteří se na nás obrací pro kontakty cíleně. Nebo si neuvědomí, že služba, která jim může pomoci, je k dispozici. Například když si myslí, že do rodinné poradny nemohou jít sami bez partnera. Takové mýty vyvracíme.

Poradíte lidem, kteří mají zábranu se svěřovat, jak se otevřít?
Jistě není chyba, když jsem člověkem introvertním a své pocity si nechávám pro sebe. Co bych obecně řekla, že pomáhá opatrnějším lidem komunikovat, je opakovaná dobrá zkušenost. Čím víc pozitivních zkušeností získám, tím víc odvahy nabudu. Nedůvěřivost a podezíravost je v našem myšlení obecně hluboce zakořeněná.

Jak můžeme druhému pomoci, aby se svěřil?
Určitě není dobré do svěřování kohokoliv nutit, ale spíš projevit svou empatii. Dítěti můžeme vyjádřit, co nás napadá, když pozorujeme, že něco prožívá. Můžeme mu poskytnout svůj náhled a nastínit několik variant řešení, ze kterých si samo vybere. Staršího člověka do sociálního kontaktu netlačíme, potřebuje být více sám se sebou, je to pro něj přirozené. Řekla bych, že je určitě mnohem cennější s někým jenom tak být, než mu vstupovat do jeho osobní zóny.

Stane se, že volající mlčí?
I to se stává, v té chvíli napjatě přemítáme, co asi zrovna prožívá. Jestli nemá odvahu, nebo jestli jen potřebuje s někým být. Opakovaně jej ubezpečujeme, že s ním jsme, ale dokážeme spolu s ním i mlčet. Ačkoliv je to těžší bez možnosti zrakového kontaktu.

Dodává Linka důvěry pocit sounáležitosti?
Měli bychom si více uvědomovat, že všichni jsme členy společenství. I když vedle nás zrovna nikdo nesedí, jsme s ostatními propojeni. Zdrojem tohoto propojení jsou pohádky. Zvýšená potřeba pocitu sounáležitosti souvisí i s ročním obdobím, kterým právě procházíme a jeho prastarým vnímáním. Je málo světla, dříve bylo i méně zdrojů. A řekla bych, že v nás ty pocity přetrvávají. Jedním z nejbolestivějších pocitů je odmítnutí, sociální vyloučení. Lidé, kteří mají tento pocit, by stejně měli vědět, že součástí společenství stále jsou. K tomu může zavolání na Linku také posloužit.

Přináší nám samota nějakou výhodu?
Člověk nikdy není docela sám, vždycky má nejbližšího člověka. Má totiž sám sebe. Měli bychom umět být sami se sebou. Takhle o tom přemýšlet je pro dnešní společnost nezvyklé, avšak velice užitečné. Na jednu stranu kopírujeme vzory z východních filozofií, techniky meditace atd., ale méně si už uvědomujeme, že v nich jde vlastně o to, být sám sobě kamarádem.

VERONIKA JIROUŠKOVÁ

close zoom_in