Pod arkádami je celý večer o čem povídat a druhý díl letních seriálových rozhovorů je na světě.

Obligátní dotaz na úvod: chutná?
Chutná, chutná. Já si myslím, že ta plznička vždycky potěší.

A já si říkal, jestli nebudete spíše vinař? Vždyť pro křesťanství je víno naprosto klíčovým a nezastupitelným symbolem.
Myslím si, že když je dobré víno, tak skleničkou nepohrdnu.

Preferujete bílé, anebo červené?
Když si mohu vybrat, držím se moravského modelu. Bílé se chutná jako první a červeným se vyhání ze sklípku (úsměv).

Polovina července je pro většinu lidí dobou odpočinku a dovolených, hádám ale, že u kněžích to nebude tak docela pravda. Máte nějaké prázdniny, nebo služba Pánu Bohu funguje 24 hodin denně 365 dní v roce?
Samozřejmě prázdniny jsou volnějším časem, který můžeme využít tak, abychom byli s lidmi trochu volnějším způsobem než po zbytek roku. Podařilo se nám dát dohromady společnou dovolenou rodin z farnosti, přibližně čtyřicet nás jelo do Chorvatska. S dalšími rodinami jsem absolvoval prodloužený víkend na Deštné, teď jsem se vrátil z týdenního pobytu s mládeží. A zítra pro změnu odjíždím s ministranty. Jsou to spíše prázdninové pobyty, kdy mám trochu víc času být s druhými.

Zdá se tedy, že i na věřící doléhají strasti pracovního týdne a dovolená, navíc ve společenství, je vítanou změnou.
Určitě během roku dospělí v zaměstnáních a děti ve školách mohou ze dne věnovat svému okolí méně. Během prázdnin se snažíme s jednotlivými skupinami, tedy rodinami s dětmi, mládeží a seniory, trávit více času.

Předpokládám ale, že ani během prázdninových pobytů neopouštíte to, co vaše společenství vlastně spojuje, viďte?
Určitě. Snažíme se skloubit odpočinkový čas, návštěvy zajímavých míst či sportování s duchovním rozměrem. I v Chorvatsku jsme každý den sloužili mši svatou. Klidně někde na balkóně s pohledem na moře.

Já jednou zažil docela svéráznou mši na střeše hospody u Vranovské přehrady. Dodnes nemám zcela jasno v tom, zda to bez té vší kostelní nádhery bylo vůbec vhodné. Pomůžete mi problém rozlousknout?
V počátcích křesťanství, mám na mysli pronásledování, se sloužily mše převážně v katakombách. Od té doby uplynulo dva tisíce let a dnes máme vymezené posvátné prostory, tedy kostely. Ale myslím si, že když člověk nemá zrovna kostel po ruce, tak taková mše svatá v lese na pařezu nebo u moře má své kouzlo. Navíc se tím naruší určitá rutina, která se někdy do života vloudí.

Zatím jste vyjmenoval všechny možné pobyty s farníky. Plánujete i nějakou individuální dovolenou?
To víte, že mám. Na září plánuji jet s jedním kolegou knězem někam do ústraní, abychom se více mohli věnovat četbě a modlitbě.

Nesluší se ptát, kam přesně pojedete. Spíš by mne zajímalo, zda preferujete moře a pláž, nebo naopak vysoké hory a klid?
Nejlépe je zkombinovat. Čtyři dny na horách a pak třeba tři dny u moře.

A máte nějakou oblíbenou destinaci? Hádám, že nejčastěji jste asi ve Vatikánu, nicméně to není zrovna místo na dovolené.
Rád jezdím do Itálie, koneckonců jsem tam studoval. Krásným místem na dovolenou je také Chorvatsko nebo Slovinsko, táhne mne to na jih.

Když se podíváme na první půlrok z pohledu farnosti a celé diecéze, ten byl neobyčejně významný. Mimo jiné tím, že do biskupského úřadu v Hradci Králové nastoupil Mons. Jan Vokál.
Jako Oušťáci jsme měli tu velikou čest, že první větší pastorační cesta pana biskupa vedla k nám! Všichni od toho hodně očekávali a přemýšleli, jaký vlastně bude. Přijel roomsterem na poslední chvíli, trošku bloudil a pak se velmi lidsky omlouval. Tím, že byl léta ve Vatikánu, teď teprve poznává jednotlivé farnosti. V Ústí byl moc rád za živou komunitu, mladé lidi, viděl radostnou farnost.

Malinko nahlédneme pod pokličku. To přeci není jen tak, že nový biskup navštíví zrovna Ústí? Proběhly nějaké námluvy, tahalo se za nitky?
Věděli jsme rok dopředu, že chceme dělat tuto akci. Už tehdy jsem napsal žádost do Hradce Králové, že chceme mít v červnu biřmování a rádi bychom nového pana biskupa. Myslím si, že díky tomuto pozvání pan biskup přijel.

Takže fotbalovou terminologií řečeno, štěstíčku jste šli naproti.
Trošku ano (smích).

Druhým velkým momentem, i když smutným, bylo úmrtí pana arcibiskupa Otčenáška. Nepřijde vám to trochu symbolická chvíle, kdy legendární postava hradecké diecéze odchází a místo ní přichází nová osobnost?
To opravdu nemůže být náhoda. Otec biskup Karel i v době pronásledování na svou diecézi neustále myslel, modlil se za ni, žil pro ni. Když se uvolnil biskupský úřad, těšil se na nového biskupa. Věřím, že i to jej drželo při životě, že nechtěl odejít, dokud neviděl svého nástupce. Ohromná houževnatost, kterou celý život projevoval, síla vůle a ducha jej provázela až do okamžiku, kdy s naplněným srdcem překročil práh tohoto světa.

Jak tedy pojmenovat uplynulý půlrok z pohledu východočeské katolické církve? Byl velký, úspěšný, zvláštní, nebo jaký vlastně?
Já si myslím, že každá farnost v diecézi má určité vazby na své mateřské sídlo. Co se v Hradci Králové odehrává, se nás pochopitelně dotýká. Očekávaný příchod nového na nás měl dopad, byl to čas očekávání. Ve chvíli kdy jsme zjistili, že novým biskupem je někdo, koho jsme vůbec nečekali a neznali, přišlo další očekávání. Moc jsme se těšili na chvíli, kdy dorazí mezi nás. Byl to pro nás půlrok nadšení, napětí a očekávání.

Našel byste ze svého pohledu nějaké další významné události?
Půlrok ve farnosti byl hodně určován tím, že se velká skupina pětatřiceti lidí připravovala na přijetí svátosti biřmování z rukou nového biskupa. Letos jsme v našem pastoračním obvodu pokřtili sedm dospělých lidí, takže to byl čas velmi intenzivních osobních setkání.

Krom toho v ústeckém kostele je teď jedna svatba za druhou, především u mladých párů vás to určitě hodně těší, viďte?
Já si myslím, že pro kněze je to krásná služba. Doprovází mladé lidi, hodně s nimi prožije a pak najednou je jim dvacet, pětadvacet a vstupují do manželství. Člověk si uvědomuje, že mladí lidé za tu dobu ohromně vyzrají a jsou schopni slíbit jeden druhému lásku. Je nádherné u toho být.

Na druhou stranu téměř v každé profesi přichází něco jako syndrom vyhoření. Takový úředník to má jednoduché, změní práci a hotovo. Ale to u vás kněžích dost dobře nejde.
Myslím si, že kněžské povolání jako všechny ostatní pomáhající profese s sebou nese riziko vyhoření. Je to práce s lidmi, setkáváme se s úspěchy a neúspěchy, někdy třeba nevidíme plody vlastní práce. My ale máme důležitý nástroj a lék, kterým je modlitba, navíc funguje společenství kněží. Na druhou stranu určitá rutina a únava vstupuje i do kněžského povolání.

Vladislave, vy na mne působíte takovým pohodovým a věčně usměvavým dojmem. A tak si říkám, není to náhodou tím, že nesledujete politickou situaci v naší zemi?
(smích) Je pravda, že času na sledování zpráv moc nemám. Přicházejí ke mně přes internet nebo rozhlas. A tam asi nepůsobí tak drasticky jako na některých televizních stanicích. Snažím se věci vidět s určitým odstupem, na politické scéně lidé přicházejí a odcházejí. V tom je naše naděje (úsměv).

Na druhou stranu, z parlamentu se vytratila lidová strana, což vám, aspoň tipuji, moc radosti neudělalo.
Představa spojení lidovců s křesťanstvím tu bylo hodně za totality a po revoluci. Je ale vidět, že křesťanství oslovuje široké spektrum lidí i mimo tuto stranu. Do kostela v Ústí přicházejí ódéesáci, lidé z topky, sociální demokraté i komunisti. Věřím, že člověk, který je křesťanem, se snaží do své strany přinášet kvalitní hodnoty.

A neznamená ono širší spektrum, které zmiňujete, ve výsledku spíše rozmělnění základních křesťanských tezí?
Podle mne snad ani není správné, aby křesťané měli svou politickou stranu. Historicky je zde spojení s lidovou stranou, ale v současnosti se věřící formují podle svého osobního cítění do svých stran. Koneckonců to odpovídá skutečnosti, že křesťanství není uniformní, ale naopak pluralitní.

Často hovoříte o tom, že život farnosti je potřeba přiblížit zbytku města. Mám na mysli akce typu Noc kostelů, živý betlém a tak podobně. Domníváte se, že se tohle „otvírání okolnímu světu“ v Ústí daří?
I když jednotlivé akce určité výsledky přinášejí, čeká nás ještě hodně práce. Ukázat občanům Ústí, že zdejší kostel, který je nejvýznamnější kulturní památkou, patří všem. Těší mne, že pomoc kněze vyhledají i lidé, kteří do kostela nikdy nechodili a nebyli pokřtěni.

Když už je řeč o kostele, je na něm hodně oprav? Člověku se vybaví heslo „práce jako na kostele“.
To určitě platí. Budova je veliká a vzácná, potřebuje kontinuální údržbu. Každý rok se snažíme nějakou část udělat, vitráž, osvětlení, oprava omítek. Velký projekt, který nás v nejbližší budoucnosti čeká, je výměna střechy kostela.

A vy osobně razíte cestu evangelizace na styl „jdeme mezi lidi“, nebo si myslíte, že by člověk měl k víře přijít takříkajíc po svých?
Je mi bližší vlastní cesta osobních setkání. Křesťanství se ostatně šířilo od ucha k uchu, od srdce k srdci. Je to natolik hluboká a intimní myšlenka, že by se měla rozdávat od srdce k srdci.

Ono marná sláva, vyběhnout na ulici a hlásat, to chce kus odvahy. Ještě by si vás spletli s dealery mobilních operátorů.
Může to vypadat všelijak, způsoby jsou různé. Mám kolegy, kteří se dostali k víře právě touto cestou. Tomu, kdo je oslovil, nejprve málem vynadali.

Určitě se často bavíte i s lidmi, kteří k víře žádný vztah nemají. Co uděláte ve chvíli, kdy se vás zeptají, o čem to vlastně celé je?
Těžká otázka. Většinou podobné debaty vyplývají se životními příběhy jednotlivých lidí. Bůh dokáže každého nějakým způsobem oslovit, přiblížit se mu. Jde o to pochopit, že každý člověk má být milován a mít hodnotu od početí až po přirozenou smrt. To je nejkrásnější poselství křesťanství. Bůh nás především činí šťastnými a radostnými lidmi.

Krásně jste mi nahrál na závěrečnou smeč. Albert Einstein řekl, že Bůh existuje pro ty, kdo v něj věří. Co vy na to?
Bůh je tady pro každého, ale jeho existenci poznáme pouze vírou. Jestliže se mu otevřeme, pak se nám ukáže.

JAN POKORNÝ