Vysoké Mýto – Během zimních měsíců roku 1990 žilo město hektickým tempem. Představitelé Občanského fóra a zástupy občanů vehementně a hlasitě usilovali o vytoužený odchod sovětských vojsk, která za dvacet dva let svého pobytu napáchala na území města velkou materiální i ekologickou spoušť.
Památných demonstrací se tehdy účastnilo na pět tisíc lidí, kteří po letech útisku odhodili strach a vymohli si osvobození. ⋌(jiv)

Nebezpečné soužití s Rusy:
„Kdysi jsem fotil tady ve městě a přišli ke mně dva vojáci. Odvedli mě na komandaturu a tam mě drželi pod samopaly. Dva Rusové na mě mířili ostrými náboji. Hlídal jsem, jestli to zmáčknou. Vytáhli mi film, který vyvolali. Když zjistili, že tam nejsou žádné špionážní záběry, tak mi ten film hodili pod nohy a pustili mě domů, ale to nemuseli udělat. Taky jsem totiž viděl, jak letecké vrtulníky rozstřílely ruské vojáky utíkající z kasáren. Nikdo se s nimi nezabýval. Vyskákali do kukuřice, udělali 'ta-ta-ta-ta', přijelo auto, naložili je a odjeli. Jejich zacházení s lidmi bylo otřesné. Pro důstojníky nic neznamenali. A jestliže nic neznamenali jejich vojáci, pak my civilisté jsme byli úplné nicky. Děly se situace, kterým se člověk musel smát, ale přitom to byla spíš tragédie: Přišel podzim a důstojníci obyčejné vojáky vyhnali do korun stromů. Ti trhali listy, aby nepadaly na nádvoří a aby se to nemuselo pořád uklízet."
Jiří Jareš, fotograf a pamětník

„Vojáci kradli, co mohli. Prodávali všechno. Triedr z kanonu odmontovali a nabízeli ho tady po okolí, aby se s tím snad někdo koukal na měsíc. My jsme je tak nenáviděli, že jsme od nich kupovali, aby přišli dřív na buben a odtáhli. V noci tloukli na okno a nebo na výfuky od domovního topení, které ústily ven. Na znamení, že prodávají benzín. Jednou přijeli s cisternou dokonce ve dne. Důstojník inkasoval, přitom kouřil a ty nedopalky odhazoval jen tak na zem. Benzín lili trychtýřem přímo do kanystrů. Než stačili zavřít kohout, tak tekl po zemi. Byly toho potoky. Hrůza." Radko Jiroušek, pamětník

„Drtivá většina lidí byla v euforii. Všechno šlo najednou okamžitě vyřešit. Ta ochota a nasazení lidí byly obrovské. Speciálně u nás mladých ve věku kolem třicítky. Horší je, že když chce člověk zažít takový euforický čas, tak před tím v té zemi musí být dlouho hodně špatně. Takže vlastně není o co stát." Martin Krejza

„Byli jsme jako všichni Češi ve veliké euforii, protože naším největším přáním bylo, aby odsud vypadli. To si neumí nikdo představit, dnes a denně s nimi žít. Bylo to jako na ponorkách, protože vojáci žili na tři směny. Jedna směna pracovala, druhá odpočívala a další směna spala. Tak to běželo pořád dokola. Ženské se bály chodit domů z nočních služeb, protože hned tady u nemocnice byly ruské kasárna. Ten tlak byl ohromný. Při každém nákupu přihlížet, jak se dopředu postavily jejich 'barišni' a nijak se nerozpakovaly. Nakoupily si a naši lidé je se sice zlými pohledy vyprovázeli, ale dělat proti tomu stejně nic nemohli. Nejhorší na tom bylo, že když potom odcházeli, tak bych řekl, že ten samý strach pociťovali za těmi okny. Kdyby se tam někdo našel, kdo by zpoza těch záclon začal střílet, tak z toho byl masakr. Ale my jsme si to vcelku neuvědomovali, protože ta euforie byla ohromná. My jsme totiž museli jít, museli jsme ukázat tu sílu, jakou s nimi nesouhlasíme. Stát proti ozbrojencům, to je zcela jiné napětí, které v tom okamžiku lidi stmeluje." Jiří Jareš, fotograf a pamětník

„Dlouhé roky jsme trpěli tím, že jejich kasárna byla umístěna přímo ve městě, kde si mezi ně postavili činžáky. Zabírali si čím dál větší území. Rozlézali se do polí, vykupovali krámy. Na sídlištích docházelo k neshodám. Když přišla revoluce, tak při ustavování Občanského fóra vzešel logický požadavek, aby veškerá vojska odešla a z Vysokého Mýta přestalo být vojenské město, což se nakonec vyplnilo. Demonstrací jsem se účastnil. Mítinky Občanského fóra byly každý den. Denně jsme se scházeli, a přesto, že nebyly mobily ani internet, tak šly informace z úst do úst a velmi rychle se šířily. Samozřejmě jsme měli nahnáno, přece jen ta druhá strana byla ozbrojená a těch pochodů se tenkrát účastnily tisíce lidí." Martin Krejza, představitel OF