Ústeckoorlickou katolickou farnost ovlivnil v tomto období výrazně Josef Kajnek, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let začínající mladý kněz, dnes královéhradecký světící biskup a jedna z nejvýraznějších postav východočeské diecéze. A v místě, kde téměř šest let působil, na něj stále nedají dopustit. „Vzpomínám na něj jen v dobrém, stejně tak moje žena a děti. Do kostela jsme už tehdy chodili pravidelně a on v nás vytvářel tu správnou atmosféru, jak má žít rodina a duchovní společenství. Jakmile je nějaká příležitost, k panu biskupovi se hlásíme a rádi jej mezi sebe také zveme,“ vzpomíná jeden z ústeckých farníků Václav Klička starší.

K teologii opravdu velkou „oklikou“

Příběh Josefa Kajneka, jenž letos v dubnu oslavil kulaté šedesátiny, o době před 17. listopadem 1989 mnohé vypovídá. Rodák z Kutné Hory byl ve víře od mala vychováván rodiči, ale aby mohl jít studovat teologii, musel to vzít „oklikou“. „V polovině šedesátých let jsem se vyučil zámečníkem a potom studoval strojnickou průmyslovku, tím jsem si v podstatě získal dělnický původ,“ zmiňuje pro někoho překvapivý začátek své cesty královéhradecký biskup a s humorem komentuje také vstup do kněžského semináře, k němuž se odhodlal i přes nesouhlas stranických orgánů: „Tajemník pro věci církevní, přezdívali jsme mu tajemník PVC, mi několikrát říkal, že bych mohl studovat na vysoké jakýkoli technický obor. A že bych místo nástupního platu nějakých šest stovek po studiu teologie měl třeba třikrát víc. Jenže pro mne byl už rok 1968 probuzením, otevřel mi oči. Do kněžského semináře tehdy vstoupila řada lidí, kteří dvacet let pouze čekali.“

O dalších pěti letech studií, které předcházely kněžskému svěcení 26. července 1976 v Praze, hovoří Josef Kajnek jako o době velikých milostí, na kterou se svými kolegy dodnes rád vzpomíná. A to i přesto, že StB neváhala do semináře nasadit své lidi. „Každý rok jsme to odhadli. Ti lidé, co nás sledovali, tam ale evidentně byli,“ míní s odstupem více jak třiceti let.

Naštěstí nenašli, co najít neměli

Ústecká farnost a Josef Kajnek jejím knězem, tak toto spojení platilo od podzimu 1978 takřka šest let až do 14. března 1984, kdy se duchovní dostal „do křížku“ s tehdejšími zákony. „Přitom si vzpomínám, že jsem si dělal určitou autocenzuru, nechtěl jsem v žádném případě provokovat a upozorňovat na sebe. Přiznám se, že mne překvapilo, když v březnu spadla klec,“ říká duchovní o obvinění z maření státního dozoru nad církvemi, jež postihlo jeho a katechetku Ludmilu Polákovou. Vyšetřování pak nepostrádalo vypjaté momenty, kdy přišel farář Kajnek zásluhou vyšetřovatelů o celou řadu písemností, nahrávek i osobní deník. Některé věci, naštěstí pro dvojici obviněných, ale pozornosti bezpečnosti unikly. A jednu jednu pikantní Josef Kajnek prozradil: „Netušil jsem, co na mě věděli. Největším kalibrem byl pro ně text Charty 77, jenže já měl na cyklostylu rozdělanou katechezi v počtu asi dvou set padesáti kusů, za to bych tehdy asi šel sedět. Mašinku americké výroby, kterou mi půjčili disidenti, jsem měl uklizenou dostatečně, ale na faře jsem měl rozpracované věci, kolem kterých vyšetřovatelé chodili. Já se pak už ptal, co hledají, abych jim to dal. Odpovědí mi bylo: však vy víte! Ale nic nenašli, asi neměli.“

Dvoudenní přelíčení se konalo v Kutné Hoře v červenci téhož roku, do jeho začátku pracoval obviněný kněz u Státních lesů, aby se podle svých slov vyhnul nálepce příživníka. Před zraky zhruba pěti desítek svých farníků se Josef Kajnek hájil sám a nakonec odešel od soudu s půlroční podmínkou. „Jejich přítomnost mi pomohla, bylo dobře, že se na soud šli podívat,“ oceňuje solidaritu ústeckých katolíků. Ve své tehdejší farnosti už bez státního souhlasu dále působit nemohl, a tak odešel do pražského Metrostavu, kde se to perzekuovanými duchovními „jen hemžilo“. V květnu 1985 byl sice amnestován a mohl se vrátit zpět do služby, ale razantní změnu do života Josefa Kajneka přinesla až Sametová revoluce.

Český kněz za železnou oponou

„Domníval jsem se až do roku osmdesát osm, že v komunizmu umřu. Lidé dřív říkali, že to každým rokem praskne, pak si zvykli. Navíc když člověk žije s Pánem Bohem, ani tak nevnímá, v jakém režimu,“ míní duchovní, jenž v současnosti bydlí v Pardubicích. Zároveň však přiznává, že události revolučního roku 1989 prožíval velice intenzivně. Patří k nim i chvíle, kdy shodou okolností poprvé vycestoval do zahraničí a se dvěma dalšími knězi navštívil také Vatikán: „Na konci září jsme vyjeli na tři neděle. Ohromný pocit už byl, když jsme překračovali hranice a říkali si, že až přijedeme domů, napíšeme knížku Český kněz za železnou oponou. Cestovali jsme přes Alpy, vystoupili dokonce na třiapůltisícovku. A podívat se do Říma, do Vatikánu, to byl můj životní sen.“
Ze zlomového listopadu si Josef Kajnek, jenž v té době spravoval farnost v Lázních Bělohrad, vybavuje celou řadu akcí, kterých se s dalšími věřícími účastnil, mimo jiné poděkování za svatořečení Anežky České. „Pamatuji si ale také úžasně rychlou obnovu skautského hnutí, najednou se všude vyrojili, to bylo bezvadné. Když jsem v dubnu z farnosti odcházel, měl jsem plný kostel dětí ve skautských krojích,“ naráží na další z tváří Sametové revoluce.

Stálo to všechno vůbec za to?

Při ohlédnutí za dvaceti lety v demokratickém státě je Josef Kajnek přesvědčen, že šlo o vývoj k lepšímu, do Československa „před listopadem“ by se už vrátit nechtěl. Když ale odpovídá na otázku, zda si Češi umí získané svobody vážit, je už o poznání zdrženlivější: „Myslím si, že vnější svobodu si přejí všichni lidé, když ji ale neumí správným způsobem využít, ubližují sobě i druhým. Domníval jsem se, že dojde k duchovní obnově, ale nějak se k ní nedospělo. Národ si zvolil ekonomické hodnoty jako přednější a ty se dostaly do krize, přitom demokracie musí mít především morální zásady. Znám spoustu lidí, kteří podnikali, jednali morálně a byli potopeni druhými.“

Jaké by bylo podle Josefa Kajneka jedno z možných východisek ze situace, kdy se mimo ekonomické recese hovoří i o krizi mezilidských vztahů? Královéhradecký biskup má jasno: „Bez Božího požehnání marné lidské namáhání, to nás učili odmalička. V Evropské unii se dnes o Pánu Bohu nesmí říct ani slovíčko, já to nedovedu pochopit. Když někdo nepřijímá své kořeny a odřezává je, tak to s ním spadne. Život podle zásad a řádu je podle mého jediná cesta, opak vede pouze k anarchii.“

JAN POKORNÝ