Začneme opět klasicky: chutná?
Určitě, po práci si rád na dvě zajdu.

Podle pohledu na vaše ruce soudím, že se právě vracíte z kovárny. Znamená to, že se ani přes léto nezastavíte?
Já vůbec jaro, léto nebo podzim nerozlišuji, záleží na termínu zakázek. Samozřejmě lépe se dělá třeba na jaře, v zimě je to v kovárně očistec.

A já si říkal, že spíš v létě, ne? Horko venku, horko vevnitř.
To se dá vydržet. Rád dělám venku, postavil jsem si v Betlémě dokonce letní kovárnu. Pracovat na čerstvém vzduchu je úžasné.

Představoval jsem si kováře spíše jako umouněného chlapíka v domku. Lišíte se?
Ale ne. Taky jsem vždycky špinavý, pot ze mě teče, otírám se špinavýma rukama a ždímám košile.

Zmiňoval jste už, Františku, termíny zakázek. Máte jich poslední dobou hodně?
Je to nepravidelné. Zakázky chodí, jindy zas ne.

A třeba poslední rok?
Loňský rok jsem měl opravdu nabitý. Vytvořil jsem sousoší Vzkříšení Ježíše Krista, anděla Johanku a ještě asi troje mříže. Dále pak pietní desku pro třebovského legionáře poštmistra Votroubka a další díla. Ještě v prosinci jsem měl co kovat.

Vaše díla žijí specifickým životem. Dlouho je tvoříte, pak se často s velkou slávou odhalí a z daného místa se většinou nehnou. Sledujete, jak se jim dále vede, třeba Kristovi nebo Johance?
Určitě. Většinu svých děl, pokud nejsou v cizině, čas od času objíždím a zjišťuji, v jakém jsou stavu, zda nepotřebují opravu. Jsou to vlastně moje děti (úsměv). Starám se o ně.

Loni v listopadu jsem se účastnil odhalení vaší sochy Krista v Řetová. Krom toho, že měl Ježíš spíše basketbalových 213 centimetrů, mě překvapila ještě jedna věc. Hovořil jste o tom, že socha bez problémů vydrží tři sta let. Opravdu?
Dávám pět set let záruku (úsměv). Je to kované železo, ponořené do žhavé zinkové lázně v Hradci Králové. Na něm je ještě patina mědi.

Dovolím si ocitovat heslo na vašem webu: ´Záruku nepožadujte, je delší než váš život.´ V souvislosti s předchozí odpovědí mu začínám rozumět, ale přesto, není výrok trošku sebevědomý?
Právě že není. Vždyť moje řemeslo je druhé nejstarší na světě. A které je první, víte (smějeme se oba).

A co hraje v druhém nejstarším řemesle prim? Tradice, nebo moderní postupy?
Jsem staromil, držím se tradic, poctivého řemesla. Samozřejmě nemohu opomíjet nové technologie a materiály, používám běžně moderní povrchové úpravy. A také jsem se před několika lety zařekl, že nebudu dělat s mědí.

Tipuju správně, že lákala zloděje?
Přesně tak, teď už pracuju pouze s kovaným železem. Několik mých měděných děl bylo odcizeno. Třeba loni jsem byl na dovolené v Chorvatsku a volala mi policie s tím, že pro mne mají smutnou zprávu. Vyděsil jsem se, že se něco stalo mým nejbližším, a oni mi řekli, že jedno z mých děl bylo ukradeno.

Které?
Fontána ve tvaru letící vážky u domova důchodců v Ústí nad Orlicí, kované železo s patinou mědi. Buď to bylo pro někoho na objednávku, nebo se spletli. Dosud se nenašla, zmizela. Jedno z dětí je pryč a nejhorší je, že nevím kde.

Když už jsme u těch dětí, kolik jich vlastně je?
Strašně moc. Prohlížel jsem si svoje katalogy za dvacet let, co se kovařinou živím, jsou jich možná už tisíce.

Coby kovář pracujete od začátku devadesátých let, nicméně vyučil jste se nástrojařem. Musel jste si pak nějak doplňovat vzdělání, studujete třeba doteď?
Samozřejmě. Existují různé kovářské semináře, na kterých jsem byl. Pak sbírám staré kovářské knihy, a to je nejlepší. A když můžu, snažím se hovořit se starými kováři.

Jeden takový vás, pokud vím, kdysi pro řemeslo nadchl.
Theodor Fait se jmenoval. Zažil jsem jej pouze tři roky, než zemřel, chodil jsem za ním po škole od první do třetí třídy. Pod školou byla kovárna, kde pan Fait koval koně a vyráběl zemědělské nářadí. Oblíbil si mne a já si vždycky říkal, že až vyrostu, budu taky kovářem jako on.

To mne zaujalo už jen z důvodu, že většina kluků chce být popelářem, policistou nebo kosmonautem. Opravdu vás společné chvíle s panem Faitem natolik ovlivnily?
Vážně ano. Já byl tenkrát úplně malinkatý a on proti mně strašný obr. Moc se mně líbilo, jak zachází s ohněm a voní kouřem.

Jak to s jeho kovárnou dopadlo?
Asi za osm let poté, co zemřel, Faitovu kovárnu zbourali a udělali tam sklad. Často jsem na něj vzpomínal a asi před dvěma lety za mnou přijela náhodou jeho dcera. A stalo se něco neuvěřitelného. Zeptal jsem se jí, zda bych mohl vědět, kde leží hrob pana kováře Faita. Ona se na mne podívala, jestli si jako nedělám legraci, a řekla: ´No, pane Bečko, vždyť můj tatínek leží hned vedle vaší hrobky.´ Hned jsem běžel na hřbitov a skutečně, na vedlejším hrobě byl nápis Theodor Fait, mistr kovářský. Jednou si tam spolu budeme povídat (úsměv).

Dá se nějak odhadnout, spočítat, kolik kovářů dnes v Česku přibližně působí?
Trošku jsem to zjišťoval. Nás kovářů, kteří se tím živíme, je asi šest set padesát.

To jste docela vzácný druh.
Já si myslím, že to zas tak málo není. Skoro v každém městě nebo každém druhém je kovář.

A jsou mladí zájemci o řemeslo?
Pořád se najdou, já už jsem vyučil devět tovaryšů. Každý rok tak pět kovářů ze školy vyjde, ale jen tak jeden, dva u řemesla zůstanou.

Máte na mysli vyloženě umělecké kováře, nebo ty prakticky založené?
Ne ne, mluvím o uměleckých.

Tak mě napadá, když jste uměleckým kovářem, uměl byste okovat kobylu?
Teorii i praxi znám, ale nedělám to. Na to jsou státní podkovářské zkoušky, tady působí pan kovář Horníček.

A zkusil jste to alespoň někdy?
To ano, pomáhal jsem. Ale kovu třeba podkovy pro štěstí. A fungují!

V řemesle je základem všeho nářadí neboli vercajk. Krejčí by se neobešel bez jehly, kovář bez kovadliny a kladiva. Měníte je pravidelně, nebo vám vydrží?
Měl jsem obrovskou výhodu, že jsem v roce 1985 koupil statek na Lhotce s krásným chlévem. Z něj jsem si začal ještě za totality dělat kovárnu. Objížděl jsem staré zrušené kovárny po všech vesnicích a kupoval za levno kovadliny, kleště, kladiva. Nastřádal jsem obrovské množství nástrojů, mám možná tak tři zhuštěné kovárny v jedné.

No dobře, ale co z toho vám vydrží?
Všechno. Mám asi čtyřicet kladiv různých velikostí a tvarů, je to poctivá stará ocel, slouží mi dodnes. To samé kovadliny. Některé mé kleště jsou staré třeba sto padesát let. Těch mám zhruba dvě stě.

Dvacet let vaší kovářské tvorby je z mého pohledu paradoxně orámováno jedním motivem. V devadesátých letech jste o sobě dal poprvé výrazně vědět sochou Krista v jedné z kaplí křížové cesty, loni již zmiňovaným sousoším Ježíše, Panny Marie a Maří Magdalény v Řetové. Není to trochu symbolické?
Právě, je to zvláštní. Před pár dny mi došla zvláštní souvislost, když jsem byl v Řetové na sousoší přidělávat desku s latinským nápisem. Před patnácti lety jsem maloval obraz Loučení Ježíše s Marií na obrovském buku. Kousek od toho je ve dvanácté kapli Ježíš Ukřižovaný. A v nedaleké Řetové zase Vzkříšení Krista. Je to linie, kterou si člověk uvědomí až zpětně.

Krom křesťanských témat se hodně zabýváte historickými záležitostmi včetně replik zbraní. Zajímáte se o dějiny?
Pořád studuju staré knihy, kupuju si časopisy. Každý večer ležím v knížkách, ale to už odmalička.

A o vás se také traduje, že máte velkou sbírku obleků, fraků a klobouků, kde jste k nim přišel?
Něco jsem zdědil po dědečkovi, a tak jsem se do toho trošku zamiloval. Když vidím nějaký starý frak, smokink nebo buřinku, musím je mít. A rád v nich také vystupuju v kapele.

Takže připouštíte, že jste kovář, který si potrpí na eleganci?
Je to tak. Dopoledne jsem černej jak bota a špinavej, večer se oholím, vykoupu a jdu hrát se Swing Barrel Bandem.

Říkal jste ale, že jste o prázdninách hodně pracovně vytížen, zbývá čas na hraní s přáteli?
Samozřejmě. Hrajeme pořád, i o prázdninách.

Váš život je plný umění, v práci i mimo ni. Ovšem marná sláva, úspěšný podnikatel musí být i dobrým manažerem. Jste jím?
Popravdě, trochu jsem v tom plaval. Musím si sehnat zakázku, vymyslet ji, udělat a prodat. A to jsem neuměl. Dělal jsem nějakou věc pro zákazníka třeba čtrnáct dní, pak za mnou přišel a já bych mu ji nejradši neprodal a nechal si ji. Učil jsem se pomalu, do dneška to moc neumím. Kolikrát nevím za kolik prodat, každá věc je originál, to se nedá nějak změřit. Třeba zedník nahodí zeď a ví…

Na druhou stranu, když se zakázka povede, jste na čas za vodou, ne?
Je to na solidní živobytí, ale strašná dřina. Někdy lidé netuší, co všechno to obnáší.

Stalo se někdy, že vám termín zakázky obrazně řečeno hořel?
Také. Většinou dělám současně dvě, tři zakázky a musím je stihnout. A když se termín blíží, dělám třeba šestnáct hodin denně, soboty, neděle.

Říká se, že oheň je dobrým sluhou, ale zlým pánem, takže hádám, že práce v kovárně musí být občas docela nebezpečná. Měl jste někdy opravdu strach, šlo třeba i o život?
Těch chvil bylo strašně moc, ale zmíním se o jedné. V roce 1995 jsme s tovaryšem Richardem dělali dvoudílnou zámeckou bránu, jejíž součástí byly koule. Vybral jsem ze skladu na půdě dvě veliké a chtěli jsme do nich vyvrtat díry. Jenže první koule byla z kalené oceli, udělali jsme do ní jen malinkatý důlek a rozhodli se dát ji do výhně, aby změkla. Druhý den ráno jsme přišli, dali kouli na vrtačku a krásně šla vrtat. A najednou jsem se po třech centimetrech propadl do nějaké dutiny.

Vypadá to napínavě!
Vrták mi tam celý zajel a mně to začalo docházet. Vzal jsem kartáč a očistil kouli od uhlí. A najednou vidím plnicí zátku a dírku na doutnák.

Pane Bože…
Byl to granát z Napoleonských válek a my ho dali do ohně. Polil mě smrtelný pot, celý Betlém i s tovaryšem a se mnou mohl vyletět do povětří. Od té doby každou kouli, co najdu, nejdřív očistím (úsměv). A takových příhod mám víc.

Skoro bych hovořil o zázraku, že se v plné formě co nevidět dožijete šedesátky, co myslíte?
Víte, nedávno jsem si sehnal křesťanský kalendář a zajímalo mne, na co jsem se narodil. Druhý říjen vychází na Anděle strážné, takže je to jasné (úsměv). Proto tady jsem.

Oslavíte kulaté jubileum a do důchodu už nebude moc daleko. Přemýšlíte o penzi?
Myslím na důchod a těším se na něj, přijde za dva roky a osm měsíců, což je za chviličku. Ale pokud budu zdravý, chtěl bych dělat dál.

A vyplatí se to ještě vůbec? Hodně soukromníků mluví o krizi…
Je pravda, že třeba letos mám méně zakázek. Přeci jen dělám věci, které lidi nutně nepotřebují k životu, jsou na ozdobu.

Co podle vás musí mít správný umělecký kovář? Železné svaly a ocelovou vůli?
Především výtvarný cit. Znám droboučká kovářská děvčata, co umí. Je totiž důležité namalovat zákazníkům návrh nebo studii. A pak je zapotřebí trochu té síly (úsměv).

Před rokem jsem navštívil Muzeum řemesel pana Tacla v Letohradě a některá odvětví poznal už jen stěží. Nemáte strach, že kováři jednou skončí už jen v expozicích?
Já si myslím, že ne. Naopak teď se lidé vrací k poctivému řemeslu, kovaným plotům, branám a mřížím.

Takže vás „nepřejedou“ Číňané, jak už jste zažil během svého minulého povolání v textilce Perla?
Určitě ne, i když jsou šikovní a umí všechno. Ale člověk, který má rád české umění, jim přednost nedá.

JAN POKORNÝ