Václava Havla jsem od mládí vnímal jako hlavu státu, jako uznávaného státníka, který zasluhuje úctu a respekt,“ napsal v úvodu dopisu, který poslal redakci Orlického deníku bezprostředně po zveřejnění zprávy o úmrtí Václava Havla, Josef Jan Kopecký z České Třebové, pedagog, ale také herec a režisér.

Václav Havel byl úžasným člověkem

Ve své vzpomínce pokračuje:
„Václav Havel se stal vskutku symbolem. Stejně jako T. G. Masaryk. V kuchyni mé babičky visel vždycky obraz prezidenta Masaryka. V kuchyni maminky mé manželky visí zase plakát Václava Havla (při psaní těchto řádků mě napadá, že kuchyně je zřejmě zvláštní místo).
Vedle politika byl však Václav Havel také literátem, díky čemuž jsem se s ním mohl také osobně setkat. Když jsem se dozvěděl, že se přijde v Trutnově podívat na naše nastudování své Audience, naplnilo mne nejprve nadšení – a hned poté zděšení. Není jednoduché hrát před autorem. Zvlášť když je jím prezident republiky. Vzpomínám na to dnes však nesmírně rád. I na to, jak jsem byl už od rána nervózní, jak jsem snad stokrát prošel scénář, jak jsem celý den nemohl jíst. A potom především na ono setkání.
Po představení za námi pan prezident totiž došel a strávil s námi přes jak půl hodiny. Pili jsme plzeňské pivo a povídali si. A zde docházím k tomu, že Václav Havel byl také úžasným člověkem. Velmi milým, srdečným a otevřeným.“
„S Václavem Havlem jsem se poprvé ´potkal´ v roce 1996 v Praze, kdy přijel na koncert Michaela Jacksona. Vybavuji si kolonu vozidel a velmi nepříjemnou, drsnou a arogantní ochranku. Odhodili mě tenkrát vskutku zbytečně prudce z cesty, aby pan prezident mohl projít. První setkání pro mě tedy příjemné nebylo.
Tehdy po Audienci se ale ukázalo, jak mylný obrázek jsem si udělal. Seděli jsme v takovém tom party stanu, přesto dovnitř ale trochu vidět bylo. Kolem chodily desítky lidí. A snad každý, kdo pana prezidenta zahlédl, se zastavil a chtěl ho pozdravit a potřást mu rukou. A všichni chtěli autogram. A on nikomu neřekl: Ne. Každému se podepsal (až na ty, co chtěli, aby se jim podepsal na bankovku, to odmítl, protože ´to by bylo znehodnocení bankovky a za to bych mohl jít sedět!´). Václav Havel byl naprosto otevřeným a dobrosrdečným člověkem, který měl rád lidi.
Na toto setkání nikdy nezapomenu. Toto setkání, ta půlhodina, to mi dalo mnoho. A tam, v tom party stanu, tam jsem pochopil, proč si mám Václava Havla vážit. Ne proto, že mi to někdo řekl, ne proto, že je prezidentem, ale proto, že je úžasným člověkem.“